V uplynulých dnech zaujaly jedno z významných
míst ve sdělovacích prostředcích informace o onemocnění
hospodářských zvířat slintavkou a kulhavkou ve Velké Británii
a o jejím velmi rychlém šíření na evropský kontinent.
Slintavka a kulhavka (anglicky Foot and Mouth Disease, latinsky
aphtae epizooticae) je virové onemocnění sudokopytníků - z
hospodářských zvířat tedy skotu, prasat, ovcí a koz. Z volně
žijících zvířat jsou k viru vnímaví jeleni, daňci,
antilopy, mufloni, sobi, žirafy, ale také např. sloni a v našich
podmínkách i ježek. Nevnímaví jsou lichokopytníci (koně,
osli, zebry), masožravci a ptáci, kteří jej však vzhledem k
extrémně vysoké infekciozitě viru mohou přenášet
mechanicky i na větší vzdálenosti.
Virus slintavky a kulhavky, dále jen SLAK, patří do čeledi
Picornaviridae, rodu Aphtovirus. Jedná se o RNA virus, jehož
viriony jsou neobalené a měří přibližně 22 - 28nm, v průměru
se uvádí 24 nm. V zevním prostředí je virus SLAK značně
odolný, rezistence je ovšem závislá na konkrétních podmínkách.
Při teplotě asi 50°C je virus inaktivován a ztrácí svou
infekciozitu a imunogenicitu. Důležitým zjištěním pro
likvidaci viru je skutečnost, že již mírně okyselené prostředí
(pH 6,5 a méně), virus inaktivuje, přesto se obvykle používají
k dezinfekci louhy.
Vysušení, nízké teploty a vysoké koncentrace solí virus
SLAK prakticky neovlivní a ten zůstává infekční několik týdnů
v kontaminovaném seně, slámě, srsti, vlně, zaschlých
sekretech a exkretech z nemocných zvířat.
V mléce, přirozeně infikovaném v průběhu onemocnění, je
virus překvapivě odolný vůči působení teploty, protože je
chráněn mléčným kaseinem a mléčný tuk chrání ještě
navíc virus i před působením nízkého pH, např. při výrobě
sýrů.
Významnou biologickou vlastností viru je jeho pluralita, která
spočívá v antigenní a imunologické rozdílnosti jednotlivých
typů a subtypů. U viru SLAK jsou známy tři evropské typy, tři
africké a jeden typ asijský. Evropské typy jsou označeny písmeny
A, O, C a vyskytovaly se historicky po dlouhou dobu i na našem
území (poslední výskyt tohoto onemocnění byl zaznamenán v
roce 1975). Africké typy jsou značeny SAT I, SAT II, SAT III a
v Africe se vyskytují na mnoha místech endemicky. Typ asijský
je označen ASIA 1. Jednotlivé typy mají větší množství
subtypů, které jsou značeny čísly, např. A5 atd.
Jednotlivé subtypy vykazují mezi sebou určitý stupeň
koimunity a pro přípravu vakcín jsou vybírány ty, které mají
tuto zkříženou imunogenicitu vysokou a jsou i při pasážování
na různých druzích zvířat, i na zvířatech částečně
imunních, antigenně stabilnější. Ve vakcíně, která byla
používána na našem území, byly zařazeny subtypy A5, O1 a C5.
Po jednorázové vakcinaci přetrvává imunita přibližně 6 měsíců,
poté hladina protilátek klesá, a proto je nutné vnímavá
hospodářská zvířata přeočkovávat. Problémem vakcinace je
rovněž skutečnost, že malá část zvířecí populace na očkování
neodpovídá tvorbou příslušných protilátek. Tento jev je známý
i u různých očkování v lidské populaci (pochopitelně
nikoliv proti slintavce) a těchto tzv. nonrespondentů je obecně
u lidí 2 - 4 %. Podobná je situace u zvířat. Zvíře, které
vytvoří pouze nedostatečné množství protilátek, může
onemocnění prodělat ve velmi mírné podobě a šířit virus
dál. Známá je rovněž schopnost viru SLAK přežívat v kryptách
tkáně mandlí v nasofaryngeálním oblouku, dokonce i 2 - 3
roky.
Přibližně koncem osmdesátých let přistoupily státy Evropské Unie k "politice
čistého území" a ukončily vakcinaci proti viru SLAK a přibližně
v roce 1991 tak učinila i Česká republika a okolní státy.
Proto je dnes populace vnímavých zvířat prakticky na celém
území Evropy bez ochranných protilátek.
Slintavka a kulhavka se u vnímavých zvířat projevuje jako
akutní horečnaté onemocnění, s výskytem charakteristických
puchýřů, zvaných afty, na sliznicích hlavy - nejčastěji v
dutině ústní, na jazyku a v okolí tlamy, také ovšem ve
sliznici složeného žaludku přežvýkavců, dále na kůži
mezi prsty a na kůži mléčné žlázy. Virus je rovněž
myotropní - při postižení srdce a kosterní svaloviny jsou
pozorovány degeneretivní změny.
U mláďat probíhá nákaza často velmi akutně a končí úhynem
na srdeční selhání. Stejně tak při zhoubném průběhu
slintavky u dospělých zvířat dojde koncem prvního týdne
onemocnění k náhlému zhoršení zdravotního stavu, které je
provázené zrychlením pulsu, dechovými obtížemi a křečemi
a končí zhroucením organismu a úhynem. U březích zvířat může
docházet při onemocnění slintavkou a kulhavkou k abortům (potratům).
Onemocnění se může výjimečně přenést i na člověka
kontaktem s nemocným zvířetem, popř. pitím syrového mléka
od nemocných krav. U lidí se potom infekce může projevit jako
aftozní stomatitida, popř. mohou afty vznikat i na rukou, nebo
na jiných částech těla. Pro člověka není onemocnění
nebezpečné a je pouze výjimečné.
Slintavka a kulhavka je proto považována především za
ekonomický problém, který neohrožuje zdraví člověka, ale
způsobuje značné ztráty snížením produkce, nutnými porážkami
a úhyny zvířat, poruchami plodnosti atd. Ve snaze zachovat území
EU prosté viru SLAK i zvířat s protilátkami, u nichž nelze v
populaci jednoznačně dokázat, zda jsou postvakcinační nebo
postinfekční, přistupují členské státy k radikálním řešením
totální likvidace postižených chovů a zvířat podezřelých
z nakažení, a k dalším přísným opatřením. Jak dalece je
tato snaha účinná a správná budeme moci patrně posoudit už
v nejbližší době.
Ve světle právě probíhajících událostí v rámci epidemie
SLAK je potřeba položit si otázku, zda je vhodné snažit se
zachovat tak velká území prostá viru i protilátek, zvláště
v případě slintavky, jejíž původce je suverénně jeden z
"nejschopnějších" virů v živé přírodě. Již
mikrobiologům v generacích před námi bylo známo, že "příroda
nemá ráda prázdná místa" a vždy se je snaží zaplnit.
Jestliže je virus SLAK schopen transportu desítky kilometrů
nad pevninou a stovky nad mořem, ať již mechanickým přenosem
(ptactvem apod.) nebo v prachových částicích a v pevném
aerosolu, je patrně nad lidské síly ochránit rozsáhlá území
bez příslušné vakcinace nebo opětovného promoření
populace vnímavých zvířat touto nemocí.
Generace našich předků žila s touto zvířecí chorobou za občasného
vzplanutí epidemie v relativním souladu. V průběhu onemocnění
nebyla zvířata masově zabíjena, ale naopak dle možností léčena,
popř. některá uhynula a jiná se uzdravila sama. Dnes má člověk
možnost tuto skutečnost značně ovlivňovat vakcinací, jak
jsem se mohli přesvědčit v posledních desetiletích až do
jejího ukončení. Domníváme se, že by se měl k této praxi
opět vrátit, nejen kvůli scénám masového zabíjení zvířat,
kterých jsme bohužel svědky i při pouhém nepotvrzeném podezření,
ale také proto, že udržet to tzv. "bílé, nebo prázdné"
místo po viru slintavky a kulhavky ve zvířecí populaci zřejmě
nejsme schopni bez obrovských ztrát. Je nasnadě, že pokud
bychom přistoupili i k utrácení dalších druhů zvířat, ztrácí
příroda mnohdy nenahraditelný genetický materiál. Pro člověka
není nákaza nebezpečná, ekonomika likvidace už statisíců
zvířat je přinejmenším sporná, etická stránka takového
chování člověka na prahu 21. století je podle našeho názoru
také nezanedbatelná a dnes by si možná leckterý chovatel
vakcinaci rád zaplatil.
Pro včasné rozpoznání nákazy je k dispozici několik
laboratorních diagnostických postupů. Vzhledem ke skutečnosti,
že onemocnění má inkubační dobu přibližně 2 - 14 dnů,
nelze ihned použít průkaz protilátek a je nutné se soustředit
na průkaz původce.
Světová referenční laboratoř je ve Velké Británii v malé
obci jménem Pirbright, v hrabství Surrey, nedaleko Londýna. Připravuje
pro všechny státy provádějící diagnostiku SLAK ELISA testy
na průkaz virového antigenu všech sedmi typů (dříve byla
používána reakce vazby komplementu). Další diagnostickou možností
je biologický pokus na vnímavém zvířeti - albinotická forma
morčete, kterému je infekční materiál z aftů a jiných
podezřelých lézí inokulován vpichy do plantárních ploch
tlapek. V pozitivním případě zde vznikají infekční
tekutinou podminované afty a jejich obsah s velkým množstvím
virových partikulí je opět testován ELISA testy. Lze použít
rovněž izolaci viru na sajících myškách.
Dále je možné virus izolovat na tkáňové kultuře a opět
konfirmovat ELISA testem pro průkaz antigenu nebo virus
neutralizačním testem.
Průkaz protilátek lze zkoušet od konce 1. až 2. týdne
onemocnění.
Infekce zanechává u vnímavých zvířat typově specifickou
imunitu - zvířata jsou imunní pouze proti homolognímu typu
viru a tato přirozeně získaná imunita je chrání asi 2 - 3
roky, ačkoliv po roce titr protilátek výrazně klesá.
Vzhledem k absenci protilátek v evropské populaci vnímavých
zvířat jsou zcela na místě velmi přísná opatření na
hraničních přechodech a letištích (zákaz dovozu zvířat,
dezinfekce obuvi, aut, zákaz dovozu potravin a surovin živočišného
původu atd.). Ovšem v případě, kdy virus už bohužel proniká
na území kontinentální Evropy je diskutabilní, zda budou
tato opatření bez vakcinace dostatečně účinná.
MVDr. Zuzana Čermáková, MUDr. Miroslav
Förstl
MVDr. Zuzana Čermáková byla do roku 1998 vedoucí Národní
referenční laboratoře pro SLAK ve Státním veterinárním ústavu
Praha, MUDr. Miroslav Förstl je mikrobiolog