Vznik v prvních dvou stoletích n. l.
Dnešní rozšíření: celosvětové
Stejně jako judaismus a islám je i křesťanství
náboženství, které uznává jen jednoho boha. Bůh je považován
za stvořitele celého světa a za pána nad časem i dějinami.
Jeho syn Ježíš Kristus, sestoupil na zem žil jako člověk a
smrtí na kříži spasil svět.Základní pravidla života každého
křesťana jsou uložena v Desateru přikázání a v modlitbě
Otčenáš.
Ježíš pocházel z židovské rodiny,
pravděpodobně z města Nazaret a narodil se kolem roku nula.
Veřejně vystupovat začal asi ve třiceti letech. Jeho učení
brzy získalo radikální rozměr, který farizeje a vrstvu kněží
polekal. Jeho ústřední myšlenka o nadcházejícím příchodu
Božího království nebyla v judaismu nijak nová, ale Ježíš
jí dal zcela nový obsah.
Po krátkém prvním úspěchu se mezi Židy
zvedla velká vlna odporu proti Ježíšovu učení a nakonec byl
Ježíš na žádost Židů římskými úřady popraven ukřižováním.
Jakmile se však rozkřikla zpráva o jeho zázračném
zmrtvýchvstání, získalo Ježíšovo učení novou sílu.
Důležitým prvkem Ježíšova učení byla
otevřenost.Většina ostatních náboženských kultů totiž
praktikovala tajná mystéria a jejich učení bylo určeno pouze
zasvěcencům. Ježíšovo učení bylo naopak určeno všem a
bylo zcela veřejné, každý se s ním mohl seznámit. Ve 2.
století rychle získávalo nové stoupence a zformovala se křesťanská
církev.
Překvapivý úspěch nového náboženství
ovšem zákonitě vyvolal odvetná opatření římských vládců.
Situace se změnila ve 4. století, když si římští vládci
uvědomili, že by se mohla církev stát oporou státní moci v impériu,
které již pociťovalo neklamné příznaky úpadku. Roku 313 císař
Konstantin křesťanství oficielně povolil a v roce 380 z něj
císař Theodosius nakonec učinil státní náboženství.
Roku 1054 se křesťanská církev rozdělila
na dvě větve – na větev východní čili pravoslavnou (ortodoxní)
a větev západní čili katolickou. Další štěpení nastalo v
15. a 16. století. Takzvaná první reformace proběhla v českých
zemích vznikem husitského hnutí, druhá reforma začala v Německu
vystoupením teologa Martina Luthera a pokračovala v Ženevě,
kde působil Jan Kalvín. Nepřiměřená reakce katolické církve
(tzv. protireformace) vedla ke krvavým náboženským válkám
16. a 17. století. Jejich konečným důsledkem byla velká vlna
„odnáboženšťování“ a ateismu v Evropě 18. a 19.
století. Teprve ve 20. století začaly křesťanské církve
znovu hledat cestu ke vzájemnému porozumění a k rozsáhlejší
spolupráci.
Během svého vývoje
se křesťanství rozpadlo na řadu církví (k těm hlavním patří
katolická, pravoslavná a protestantská) a množství sekt.
Křesťanství
sehrálo v dějinách Evropy klíčovou roli a vývoj západního
umění nelze pochopit bez základních znalostí o tomto náboženství.
Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1.8 miliard lidí na celém
světě. Třebaže ráz bohoslužeb a věrouka se často značně
liší , tvoří nepřehlédnutelnou jednotu: všechny křesťanské
církve se odvolávají na Ježíše Krista a bibli.
Základním rozlišením
je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský
původ Ježíše Krista.