Obsah
Božena Němcová: BABIČKA
Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové,
do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství
v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového
folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a
podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné
lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného
roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička
Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku,
která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá
souvislou linii, jak naznačuje podtitul "Obrazy venkovského
života". V první části přijíždí babička za dcerou
Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích
vnoučat - Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji
postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství,
ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou
vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým
vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si
uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je
třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení
bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky,
Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky
a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina
neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou
moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt
i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských
lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka.
"Lépe mluvit s císařem než s písařem," říká
babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II.
Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s
babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička
jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit
práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou,
kam mu "pomohl" písař Talián ze msty za to, jak byl
zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová
vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy,
myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou
svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší
odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je
myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně
známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové
šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.
Jan Neruda: BALADY
A ROMANCE
Spolu s Erbenovou kyticí nejvýznamnější naše epická sbírka
19. století. Z 18 básní je jen málo kalsických balad s
tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným
darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím
nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje,
někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová
jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská,
Romance helgolandská překvapivě zesilují účin balad.
Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale
motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí
dogma mystické rysy a naplňuje se životem. Balada pašijová líčí,
že největší bolestí Kristovou není nevděk, záští, zrada,
ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky. - Balada
horská vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry.
- Balada dětská je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí
dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt. -
Balada česká je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém
jaru, které lze chápat i symbolicky. - Romance o Černém jezeře
je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní
hlubinou, pod níž jeko by spaly dávné české hrdinské činy.
- Romance o Karlu IV. - zlidovělá, mistrná charakteristika naší
národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína
rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého
lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba
poznat ji hlouběji. - Romance o jaře 1848 - vzpomíná na chvíle
mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy "čas
oponou trhnul - a změněn svět" a kdy se nadšeně
bojovalo na demokratické ideály za demokratické ideály národní
i všelidského. Romance italská - předvádí baladický, krutý
výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným
praporem svobody. - Romance helgolandská - skvěle pointovaná,
v níž nelidská hrabivost piráta Johna způsobí nechtěnou
smrt lupičova zetě. V Baladě zimní důvtipně gradovaný pohádkový
výjev s třemi vyselci a čarodějem, posedlým svou kouzelnou
mocí, vrcholí výrazem lidové víry v potrestání zla. Balada
stará - stará je vybroušená tragická miniatura na erbenovský
námět svobodné matky. Jejím základem je dialog matky a dcery
sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží
soud svůdce - mlynáře. Balada tříkrálová - je romancí
ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří
králů u malého Ježíška, syna tesařky, z kterého jednou
vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody: "To se ví:
přišli se slávou - jak odešli, se neví." - Romance štědrovečerní
- líbezně hravé, žertovné zveršování myšlenky lidových
betlémů, které jsou výrazen účinlivé lásky prostých lidí
k chudému děťátku. Jeho rámcem je Petrův sen. Balada májová
zachycuje dívčí kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce
- přinejhorším třeba zrzavého. - Balada rajská je rozmarnou
romancí o tom, že není věrných žen. Romancemi jsou i
poslední tři "balady" věnované K. H. Borovskému,
slávě české polky a družné svatbě v Kanaán: "Kde dobří
lidé jsou, je vždycky dobře býti."
Karel Čapek: BÍLÁ
NEMOC
Hl. postava: dr. Galén
Vedl. postavy: baron Krüg, maršál
Popudem k napsání tohoto dramatu z r. 1937 byl podle autorových
slov "konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a
ctižádostivých diktatur". Jistou zemi napadla epidemie bílé
nemoci. Lékař Galén proti ní vynalezl účinný lék. Lék
vydá jen tehdy, když se vlády zaváží, že již nikdy
nebudou válčit. Hlava státu, v němž bílá nemoc vypukla - výbojný
maršál - chce dobývat svět a před ničím se nezastavuje. Bílou
nemocí je napaden hlavní zbrojař země baron Krüg. Galén jej
odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Krüg
žádá maršála, aby uzavřel mír. Ten však trvá na dalším
zvýšení zbrojní výroby. Ani maršál nedonutí Galéna ke změně
jeho stanoviska a i ve chvíli, kdy zpozoruje na sobě bílou
skvrnu, fanatiky vyzývá k dalšímu výbojnému tažení.
Teprve na naléhání své dcery a mladého Krüga, jehož otec
se zastřelil, je ochoten uzavřít mír a splnit tak Galénovu
podmínku, aby mohl být léčen. Galén přicházející k maršálovi
je však ubit fanatickým davem, když odmítá provolávat slávu
válce, a jeho lék je rozdupán. Čapek v předmluvě dodává,
že tento tragický závěr není řešením, ale že "konečné
řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých
nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci,
kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického
konfliktu leží celé právo a celý život malého národa".
Karel Poláček: BYLO
NÁS PĚT
V nejtěžší době svého života, v atmosféře strachu i
smutku před transportem, vytváří Karel Poláček své vrchoné
dílo, knihu milovanou a radostnou, obraz plný jasu a vzpomínek
na krásu šťastného mládí. Vydání se už nedožil. Za dětským
vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného
autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným
zdrojem humoru je klukovský jazyk, rozkošně mísící vznešená
slova knižní se slovníkem uličnické hantýrky : "Já
jsem pravil: Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední
hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat !" Místy v
tom je i chlapecká mazanost : "Já jsem už tak hodný, že
mluvým pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž. "
Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného
obchodníčka závislého na lidech : " My jsme obchodníci,
a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany,"
zaznamenává si Péťa," já však nemusím být tak uctivý,
protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum." K rodině
patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a
mladé uřehtané "šídlo", služka Kristýna - pro Péťu
Rampepurda. V promyšleném výběru ožívá několik městských
figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný
starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák, který
"si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních",
pročež mu mohou psi Pajda as Amorem krást buřty. Ale hlavní
zájem patří jistě partě pěti kamárádů, kteří se sice věčně
pošťuchují a škorpí, ale "vynaleznou" společně
spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův
nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s
"nejzlejšími" Ješiňáky, falešnými Dražáky a
kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, co se všemu
"příšerně šklebí" a "dokáže hřešit proti
všem svatým přikázáním", i statečný Zilvar z
chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi poržijeme
řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním
vkleče na poutnících vambeřického procesí či s ochočováním
vos pomocí ohně.
Eduard Bass (vl.
jménem Eduard Schmidt) : CIRKUS HUMBERTO (vl.
jménem Eduard Schmidt)
Tato rozsáhlá románová kronika líčící osudy několika
cirkusových dynastií vyšla v r. 1941. Ústřední postavou je
Václav Karas z pošumavské vesnice, který spolu se svým otcem,
zedníkem hledajícím práci v cizině, zakotví v Hamburku u
cirkusu Humberto. Tatík Karas pracuje v partě stavěčů a
hraje v cirkusové kapele, zatímco syn, jemuž všichni říkají
Vašku, se celý den pohybuje mezi zvěří a v manéži. Nebojí
se žádné práce a námahy, osvojí si záhy dovednosti několika
cirkusových profesí a stane se úspěšným krasojezdcem,
artistou a krotitelem. Jeho kariéra pokračuje sňatkem s dcerou
ředitele cirkusu, Helenou Berwitzovou. S cirkusem jako jeho šéf
prožije dobu slávy i úpadku. Po velké hospodářské krizi,
kdy je nucen chátrající cirkus prodat, se stane ředitelem pražského
varieté, které za 15 let přivede mezi nejlepší podniky
tohoto druhu v Evropě. Mrzí ho nezájem syna Petra Antonína o
cirkusovou práci, plné zadostiučinění a naplnění svého životního
osudu však nalézá v talentu a začínající kariéře své
vnučky, která nastoupila úspěšnou dráhu tanečnice, v čemž
ji děda všestranně podporuje.
neznámý
autor: DALIMILOVA KRONIKA
Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylíčení
stavby babylónské věže, zmatení jazyků a rozchodu lidí do
různých částí světa podává dějiny Čech od osídlení našeho
území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského
do r. 1314. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky,
které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí
prastarou kroniku z Boleslavi", z které nejvíce čerpal.
Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal
mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi).
Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy
o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových,
místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů,
o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého
lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval
odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva
Libuše ve 4. kapitole, , řeč knížete Vladislava v 63,
kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru
poslední kapitoly). Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké
cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí
příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských
osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám
(turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky
českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle
cizích vzorů nebo v cizině (kapitola 69). Zvláště silný je
jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových
rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy
zdůrazňuje:
"Raději sě chcu s českú sedlkú snieti než královnu němečskú
za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, a proto
Němkyně méně bude přieti ĺudu mému, Němkyně němečskú
čeleď bude jmieti a němečsky bude učiti mé děti."
Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné,
charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady
a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají
se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře,
promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá
se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše
o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči.
Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech
dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.
Miguel
de Cervantes Saavedra: DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA
MANCHA
Světoznámý španělský renesanční román, jenž uvedl do
literatury typ postavy komicky vyjadřující rozpor mezi skutečností
a iluzí. Hrdinou románu je šlechtic (hidalgo, zeman), poblázněný
četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem
svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však
kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohá
herka Rocinante. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek
a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou.
Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí,
která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním
sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, setkání
s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé
příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti (příhoda
s galejníky); jiné jsou literárními parodiemi na rytířské
a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím
epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty,
pouti, poznání. Vzájemné sbližování postojů obou
protagonistů vrcholí ve 2. díle Sanchovy vlády nad ostrovem",
v níž se odráží tradiční motiv utopický. Důmyslný rytíř
Don Quijote de la Mancha byl opatřen dedikací vévodovi de Béjar
(I) a hraběti de Lemos (II), Předmluvami ke čtenářům (I,II)
a úvodní parodickou kratičkou básnickou antologií ke slávě
knihy a jeho hrdiny. Cervantes zachytil celý žánrový rejstřík
dosavadního románu: boří babylónskou věž" rytířských
románů, paroduje román a novelu pastýřskou, román utopický
a dobrodružný, vstřebává podněty románu pikareskního. Don
Quijote je tedy komický i tragický zároveň.
Vítězslav Nezval: EDISON
Sbírka Básně noci obsahuje Nezvalovy poetistické básně (Podivuhodný
kouzelník, Akrobat). Tato sbírka obsahuje také vrchol
Nezvalova poetistického období, báseň Edison (napsána 1927).
Je to vyjádření básníkovi víry v práci, která se stává
poezií, víry v pokrok civilizace a sílu lidské myšlenky. Básník,
který je inspirován mnohotvárností života, je stržen výsledky
lidské práce, a proto píše báseň o jednom z největších
vynálezců své doby. Edisonova práce je těžká a tvrdá, ale
pro básníka má půvab dobrodružství; tvůrčí činnost vynálezce
se podle něho podobá tvorbě básníka. Nezval vychází z několika
událostí Edisonova života, jež si ovšem básnicky přetváří
a jež řadí ve volném sledu ( Jednou kráčel po New Yorku
dobrodruh . . .; chodec zastavil se mlčky na Brodwayi . . .;malá
neděle, ach kolik jasných zvonů . . .; spáváte pět hodin
denně - vám to stačí . . .;jedenkrát jste uzřel v Pensylvánii
noc a obloukovou lampu u Bakera . . . ). A tyto skutečnosti
vyvolávají v jeho fantazii představy, jimiž je dokreslována
myšlenková gradace udaná prvními verši jednotlivých zpěvů
( Naše životy jsou truchlivé jak pláč; naše životy jsou
strmé jako vrak; naše životy jsou bludné jako kruh; naše životy
se nikdy nevracejí; naše životy jsou těšivé jako smích ).
Jejich poslední obměnou je závěrečný zpěv o velikosti života
a smyslu lidské práce uzavřen.
Naše životy jsou jako noc a den Nashledanou hvězdy ptáci ústa
žen nashledanou smrti pod kvetoucím hlohem nashledanou sbohem
nashledanou sbohem na shledanou dobrou noc a dobrý den dobrou
noc sladký sen
Alois Jirásek: F. L. VĚK
Hl. postava: František Věk
I. díl Nejmladším synem kupce Věka byl hodný a hezký František.
Měl velmi rád hudbu a vynikal výborným hlasem. Díky němu se
dostal na doporučení svého kmotra Havránka do benediktinského
kláštera ke studiu a zpěvu ve sboru. Tam získává přítele,
pátera Matyáše, který se stává knihovníkem a umožní mu
navštěvovat klášterní knihovnu. Nachází tam i knihy označené:
" Hibri prohibiti " ( kacířské ) a mezi nimi i Bibli
Kralickou, která dříve patřila sousedovi Žalmanovi. Když císař
Josef zrušil klášter i knihovnu, zkoupí všechny knihy za
hodnotu papíru. František vrací Žalmanovi bibli a ten se stává
jeho přítelem. Po skončení středoškolských studií, které
si hradí penězi, které získal za prodej knih. Po střední škole
se dal František zapsat na filosofii a seznamuje se s hereckou
rodinou Butteaových, kde dává němé dceři Paule kondice ve hře
na housle. Poznává i její sestry Lotty a Betty. Obě působí
v divadle, kde se František seznamuje s vlastencem Václavem Thámem.
František se zamiluje do Pauly, ale ta má ráda Václava a stává
se jeho manželkou. Díky lásce k českému jazyku a české
historii se František seznamuje s uznávaným matematikem,
vlastencem páterem Vydrou a jeho spolužákem Hněvkovským. Věk
vypomáhá v Mozartově premiéře opery " Don Giovanni
", která se stala velmi významnou kulturní událostí.
Otec se dozví, že František účinkuje v divadle a odjíždí
z Dobrušky do Prahy. S Františkem se pohádá. Ten stále vzpomíná
na svou milovanou matku. Dozvídá se o Paulině lásce k Thámovi
a dostává zprávu o matčině nemoci. Odjíždí z Prahy a vrací
se do Dobrušky. S jeho příjezdem se matka uzdravuje a odpouští
mu. Otec si přeje, aby se František stal obchodníkem, ale
František chce do Prahy. Na jedné obchodní cestě se setkává
s Paulou, které se narodil syn a při porodu se jí vrátil hlas.
Thám mu vypráví o trampotách, které zažily a radí mu, aby
zůstal zůstal v Dobrušce a nejezdil nikam.
II. díl V druhém díle se opět vracíme do Prahy. Tam se
seznamujeme s vlastenci okolo Krameriovy expedice, jimiž jsou páter
Vrba, Šedivý i sám Kramerius. Páter Vrba vyjíždí každé
jaro na venkov, aby prodával Krameriovy knihy a časopisy, čímž
podporoval vlastenectví. Do děje se dostává příběh chudé
vdovy Terezie Mattennové. Když přichází do Prahy, je to obyčejná
česká dívka, která se ve společnosti svých přátel velmi
změnila. Za svůj mateřský jazyk se stydí a mluví pouze německy.
Po smrti svého strýce utíká s italským hercem. Také v Dobrušce
se mnoho změnilo. Starý Věk zemřel a František se stal
principálem. Stal se z něj velmi obratný obchodník a dobrý
kupec. Všude si ho vážili. Odjíždí za obchodem do Prahy a
tam se setkává s bývalými přáteli. Seznamuje se s páterem
Vrbou a ostatními vlastenci. Setkává se i s Betty Butteaovou,
která by si Františka ráda přivlastnila jen a jen pro sebe.
Ne proto, že by po něm tolik toužila, ale líbí se jí jeho
majetek. Ten ji však odhalí, a s ní i s rodinou Butteaových
se rozchází. František se vrací domů a zanedlouho se
zamiluje do krásné vlastenky Márinky Smíškové, V Praze se
mezitím chystá velká událost. Má být za českého krále
korunován Leopold II. I z Dobrušky, jako z mnoha jiných měst
vyjíždí vlastenci ku Praze. Samozřejmě s Františkem a Márinkou.
Při plese jí vyzná lásku a po návratu do Dobrušky si ji
bere za manželku.
Jonathan Swift:
GULLIVEROVY CESTY
Utopický román anglického spisovatele 18. století, pod rouškou
imaginárního cestopisu satiricky líčí poměry v Anglii,
kritizuje civilizaci a relativizuje sílu lidského rozumu. Román,
jehož původní název zněl Cesty k rozličným národům světa
. . . , je rozdělen do čtyř dílů o nestejném počtu kapitol
( osm, osm, jedenáct, dvanáct ), nesoucích tzv. epická záhlaví.
Je mu předeslána fiktivní předmluva vydavatele Sympsona a
dopis autora - kapitána Lemuela Gullivera tomuto vydavateli.
Fikci pravdivosti podtrhují také mapky, portrét Gullivera a
autentická 1. osoba, v níž se líčí Gulliverovi cesty na
utopické ostrovy. V I. dílu Cetsa do Liliputu se Gulliver ocitá
mezi trpaslíky, ve II. dílu Cesta do Brobdingnagu mezi obry. ve
III. dílu Cesta do Laputy, Balnibardi, Luggnaggu, Blubbdubdribu
se představy o světě vtělují do alegorie vznášejícího se
ostrova (Laputa - alegorie sféry teoretického myšlení a uzavřené
aristokracie) a obrazu hospodářsky a kulturně upadajícího státu
Balnibardi. V tomto dílu promlouvá Gulliver se slavnými muži
minulosti a poznává Struldbrugy, nesmrtelné obyvatele ostrova
Luggnaggu. Tématem IV. dílu Cesta do země Hvajninimů je výměna
sociálních rolí mezi koňmi a lidmi. Lidé, tzv. Jahuové,
slouží v ideální říši ušlechtilým zvířatům. Gulliver
prožívá nejrůznější dobrodružství a po mnohaleté cestě
se vrací domů. Putování po imaginárních ostrovech a zemích
je záminkou ke kritice domácích poměrů a evropské kultury.
Souběžně s negativními obrazy autor rýsuje projekt ideálního
zřízení.
Marie Majerová: HAVÍŘSKÁ
BALADA
Příběh je volným pokračováním románu Siréna. Vypráví o
osudu Rudly, jednohoze synů staré Hudcovky. Odehrává se od
velké hornické stávky roku 1900 až po světovou hospodářskou
krizi roku 1929 -1933. Když se Rudla dostává na černou
listinu, odchází tajně do Německa. Dostává se do Elsnice,
kde se ubytoval v hostinci u manželů Jelínkových. Připadá
si tam jako v ráji. Přišla za ním jeho milá Milka a byl šťasten.
Rudla Hudec tu žije pod cizím jménem Jan Zvonař. Po narození
syna se však vše začíná hroutit. Chtěli ho oddělit od
Milfara, ale ten se vzbouřil a byli oba vyhnáni ze šachty. Našli
si práci na povrchu, ale za měsíc byl Zvonař zase v dole. Když
měl Zvonař už čtyři děti a Milfar psal, že se dá ve Westfálsku
vydělat více peněz. Ve Westfálsku dlouho nepobyli a začala
mobilizace. Zvonař musel narukovat mezi prvními. Utekl jim, ale
zase ho chytili a poslali na frontu. Horníci ale mohli zpět do
dolu. Najstaršímu chlapci, kterému říkali Kluk bylo 14 let a
nastoupil do dolu. Na dole došlo k neštěstí a mezi 600 mrtvými
byl i Kluk. Třetí kapitola je vyprávěním Milky Milfarovům
po několika letech. Hudec přišel o dva prsty a narodila se jim
holčička. Vrátili se do Čech, kde vznikla republika. Hudec (mrzák)
se dal na žebrotu, ale zachoval si víru v lepší svět.
Victor
Hugo: CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI
Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu,
historický román z prostředí středověké Paříže. Hlavní
postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu
Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a
vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal
domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se
ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění
zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je
Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice
Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však
nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři.
Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení
ulehčit. Frollo chce dívku získt za každou cenu, lstí dosáhne
toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti.
Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou.
Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese
a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však,
že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána
Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra
v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby.
Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo
nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy. Tematická výstavba
knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové
antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky.
Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu
- samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly:
Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je
schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása
a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a
bídy, ve kterém žije.
Walter Scott: IVANHOE
Historický román skotského romantika (1819). Děj Ivanhoea se
odehrává ve střední Anglii na sklonku 12. století, v době,
kdy se král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy a
ze zajetí do vlasti, spravované jeho intrikánským bratrem
Janem, v níž vzrostla moc jednotlivých normanských šlechticů,
kteří terorizovali lid a pošlapávali práva staré saské šlechty.
Rozvíjí se ve dvou liniích: základem první je konflikt dvou
kultur - normanské, rytířské (jejímiž představiteli jsou
templář Bois-Guilbert, baron Front-de-Boeuf a Philip de
Malvoisin a dvořané Fitzurse a de Bracy) a saské (již představuje
odumírající rodová šlechta Athelstane z Coningsburghu a
Cerdic z Rotherwoodu), zápletku druhé vytvářejí dva překrývající
se milostné trojúhelníky (Ivanhoe - Cedricova schovanka, bohatá
dědička Rowena - židovka Rebeka; Bois-Guilbert - Rebeka -
Ivanhoe). První konflikt - nastíněn v rozsáhlé epizodě
turnaje v Ashby - vrcholí v dramatickém obléhání hradu
Torquilstone, kdy jej řeší přímá účast lidu (symbolizovaného
postavami pasáků vepřů Gurtha, šaška Wamby a vůdce lučištníků
Locksleyho = Robina Hooda), který jedná v souladu se skutečnými
zájmy státu (reprezentovanými králem, převlečeným za rytíře
Černého lenocha - Le Noin Faineant) a jehož zásluhou je
spiknutí prince Jana zmařeno. Druhý konflikt získává ústřední
význam v závěru románu, kdy se posouvá od dílčích
konfrontací aktivních a pasivních postav (Rebeka, templář a
Ivanhoe, Rowena) na obléhaném Torquilstonu do obecně lidské
podoby (odsouzení Rebeky jako čarodějnice v templářském
preceptoriu a "boží soud", prokazující její nevinu).
Každá ze 44 kapitol je uvozena motem (úryvky zvláště z
anglické poezie a dramat od Chaucera výše), někdy i vymyšleným
("Stará tragédie" aj.). Vydání z roku 1819 předchází
předmluva ve formě mystifikujícího dedikačního dopisu
antikváři, důstojnému panu Dr. Suchopárovi (DryasDust), zdůvodňující
především výběr tématu z anglických dějin a způsob jeho
zpracování. K vydání z roku 1930 je připojen úvod, týkající
se historie zdrojů a morální problematiky Ivanhoea.
Alexandr
Solženicyn: JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE
Povídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z
roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v
koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně
autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který
byl za války zajat německou zrmádou, ale kterému se podařilo
ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou
policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v
pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim,
na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým
jménam Ivan Děnisovič Šuchov prožil po různých táborech
po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze
zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je
on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další
"desítku". Tábor ovládají zločinci z povolání,
kteří si na úkor "pracantů" zlepšují životní
podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho
"orgáni strčí do korekce" , což je kamenné vězení,
kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod
nulou. Po několika dnech v korekci si člověk "užene"
nemoc, doživotní následky, nebo i smrt. Povídka je postavena
na vyprávění v 1. osobě po jeden den od Budíčku po večerku.
Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří
spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí
podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k
ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí
"práskat k bezpečákovi"). Tekto popisuje autor život
ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným
útočištěm je smrt).
Karel Matěj Čapek
- Chod: KAŠPAR LÉN MSTITEL
Zedník Kašpar Lén se vrací po třech letech vojny domů do
Prahy. Nemá tam však nikoho blízkého. Jeho přítel, zedník
Kryštof, u něhož bydlel v podnájmu, se utopil ze zoufalství
nad tím, že dceru Mařku, Kterou měl Lén rád ještě jako
malou holčičku, zkazil kupec Konopík a ta se stala
prostitutkou. Lén je odhodlán Mařku z nevěstince dostat a
Konopíkovi se pomstít. Pracuje na stavbě Konopíkova domu a připravuje
se ho zabít. Stává se to pro něj samozřejmostí jako každodenně
vylézt na lešení. Cítí přímo fyzický odpor vůči Konopíkovi,
vůči jeho pleši a napjaté kůži, na niž musí dopadnout
smrtící rána. Jednoho dne, když Konopík stál pod lešením,
spadla na jeho hlavu cihla a zabila ho. Lén, který byl hlavním
podezřelím byl zatčen a souzen. Soud je dlouhý, neboť nemá
dostatek důkazů. Jedině Mařka věděla o Lénově záměru a
při přelíčení, kterého se zůčastnila, výkřikem Léna
prozradila. Ten, těžce nemocný a zchatralý duševně i tělesně,
na soudcův dotaz, jak se věc přihodila, nemohl už odpovědět,
neboť mu z úst vytryskla krev, omdlel a víc se již z bezvědomí
neprobral. " Tak udělal z dlouhého krátký proces. "
Mařka, která byla přítomna v soudní síni, se tak rozrušila,
že rovněž zemřela. Příběh románu se vyznačuje groteskní
situací, instiktivností a předurčeností jednání postav a
detailním vykreslaním negativních stránek prostředí a činů
lidí.
Vladimír Páral: KATAPULT
Čtenářsky poutavá novela Vl. Párala patří k cyklu románů
a novel, souhrně nazvanému Pět způsobů ukájení. Podtitul příběhu
- "jízdní řád železničních, lodních a leteckých
drah do ráje" - nepatří jen našemu hrdinovi. - Je jím
Jacek Jošt ("33/175, obličej oválný, oči a vlasy hnědé,
zvláštní znamení žádné"). Tragikomický obraz úředníčka
ústecké chemičky, který dík známým poměrům stále něco
pro závod schání po republice ve směru Brno - Ústí. Jaká příležitost
pořídit si postupně ve světě harém, fungující dle jízdního
řádu! Jeho Lenka v automatismu života zná už jen dcerku Leničku
a muži důvěřuje jen naivně, že jí Jacek občas sám nastražuje
suvenýry svých nevěr, ale marně. Ve vlaku se domluví s mladičkou,
hezkou Naďou, která ho nemíní "uhánět", inzerce
pomůže k řádce dalších dívčích a dámských adres, na každé
čeká něco pěkného : Hanička - dítě čisté, učitelka
bezmezně oddaná, Lída - půvabná vdovička z hájovny uprostřed
lesa se dvěma rozmilými dětmi, Anna - vlivná zaměstnankyně
velkého podniku, která pomáhá schánět - i báječné místo
pro Jacka. Tina je dolarová sexbomba, "zlatopomerančová",
kterou to brzy omrzí, ale nabýdne Jackovi šikovnou benzínovou
pumpu, u níž stačí nedotočit nějaký ten litr benzínu a za
chvilku je pěkný kapitál ... Jenže i ta švarná Naďa z
vlaku se zařizuje a chce své ... Jak se zbavit manželky ?
Jacek jí marně hledí přivést na stopu svých milostných
avantýr, dokonce sežene na inzerát muže, kterým ženu
dohazuje ještě před rozvodem. Většina zájemců se zděsí,
ale jistý "trpaslík" ne. A od něho se všecko doví
milá Lenla, za kterou během Jackových omlouvaných absencí
pilně dolézal soused Trošt. Joštovi se to nakonec všecko přejí
a zhnusí, rozešle svým "nadějím" upřímné vysvětlující
listy - ale shodou okolností v době, kdy he sám svou zmoudřelou
Lenkou "katapultován" a na jeho místečko si sedá
soused. Tedy žádný filmový Happy-End. V návratu navíc našemu
Casanovovi zabrání náhodná smrt. K Páralovým černě humorným
pasážím patří i jeho parodický humor stylistický a jazykový,
s užitím telegrafické řeči inzerátů, úředních formulí,
vět jmenných anebo neslovesných.
Hemingway Ernest:
KOMU ZVONÍ HRANA (For Whom the Bell Tolls)
Americký román z období španělské občanské války Děj
románu uvozený mottem z anglického básníka J. Donna ("Žádný
člověk není ostrov sám pro sebe;... smrtí každého člověka
je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej
ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě") je soustředěn na
tři dny života lektora španělštiny Roberta Jordana, který
bojuje jako americký dobrovolník ve španělské občanské válce.
Připojuje se k jedné ze skupin partyzánů v horách poblíž
Segovie, aby vyhodil do vzduchu most a znemožnil tak přísun
nepřátelských posil v době chystaného republikánského útoku.
Během pobytu u skupiny, kdy projevuje její vedoucí Pablo na
rozdíl od své družky Pilar a starce Anselma k Jordanově poslání
nedůvěru, se Jordan zamiluje do Maríi, dcery republikánského
starosty, zavražděného fašisty. Jordan sám o zdaru útoku
pochybuje, velení jej však neodvolá včas. Při úspěšném
zničení mostu Anselmo umírá, Jordanovi během ústupu zlomí
kůň nohu. Ten posílá skupinu do bezpečí, sám však se
zbraní v ruce očekává nepřítele. Motto románu ukazuje na
hlubší významové pozadí "milostného válečného románku",
jehož idealizované a romantizované vztahy mezi Jordanem a Maríou
byly nepochybně příčinou čtenářského úspěchu této
knihy. Mezní životní situace, do níž je Jordan, typický
hemingwayovský hrdina vybavený mužností, přemýšlivostí,
odporem k sentimentalitě, touhou po pravdě, snahou žít důstojně
a svobodně ve světě násilí, zla a smrti, postavem, je totiž
situací, která je vědomím smrti jednoznačně určena.
Vladislav Vančura: KOSMAS
- OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO
Vkapitulním domě , blízko pražského kostela zůstávalo 25
kanovníků, jeden z nich se jmenoval Kosmas. Na jaře roku 1114
začali ke Kosmovi docházet čtyři chudáci, kteří mu vyprávěli
různé příběhy. V té době kanovníci vybrali dva kandidáty
na uvolněné místo probošta. Byli jimi Bruno a Šebíř, kteří
se kvůli tomu dostali do sporu. Nebyl zvolen ani jeden. Starci
tropili u Kosmy hluk, kvůli kterému chtěl zakročit Bruno.
Chytil jednoho chlapíka a poznal, že je to mnich z rozehnaného
Sázavského kláštera. Kosma "vystrnadil" starce i
Bruna, ale vzal si od mnicha pergamenové listy. Starci se sešli
na židově poli, kde se žid dotkl jednoho z nich, který zemřel.
Zanedlouho si jeden velmož začal přivlastňovat tržní
poplatky, které patřili kanovníkům. Kosma byl vyslán, aby
celou věc urovnal na pravou míru. Setkal se s Šebířem. Vlétě
1116 nastala veliká sucha. Kosma vyháněl starce z příbytku,
protože žena Božetěcha těžce stonala. Starci našli na hoře
Treštibok starou pohanskou dřevěnou sošku. Kosma je však
vyhnal, protože Božetěcha zemřela. U Kosmy v bytě se setkali
Šebíř s Brunem a Kosma jim předčítal z kroniky. Biřic
nachytal starce, jak zakopávají na židově poli hrušky. při
kopání se našlo tělo pohana a pohanská modla. Žid měl být
popraven, ale mnich si uvědomil, že za mnoho věcí může sám.
Vše řekl KOsmovi a tak razhodl spor, zda napsat do kroniky něco
o Sázavském klášteře. Do kroniky se nedostalo nic.
Karel Čapek: KRAKATIT
Hl. postava: ing. Prokop
Vedl. postavy: p. Tomeš, p. Carson, princezna Wille, kouzelný dědeček
Inženýr Prokop vynalezl třaskavinu hrozivé síly - krakatit (název
vytvořil Čapek podle jména indiánské sopky Krakatoa). Při
vynálezu je zraněn a v horečce bloudí Prahou. Setká se s přítelem
ze studií Tomšem, který ho ošetří a vyzví od něho chemické
složení krakatitu. Neznámá krasavice v závoji předá
Prokopovi pro Tomše, který mezitím odešel, balíček peněz a
dopis. Prokop v mrákotách jede k Tomšovu otci, venkovskému lékaři
a je ošetřován jeho dcerou Anči, kterou si oblíbí. Ředitel
vojenské továrny na třeskavinu v Balttinu Carson vyláká
Prokopa do Prahy a chce koupit jeho vynález. Prozradí Prokopovi,
že Tomeš u něho pracoval. Prokop odjíždí do Balttinu, tam
je však uvězněn a donucován k prodeji vynálezu. Vzdoruje nátlaku
a zamiluje se do nemocné princezny Wille, která mu umožní útěk
do Itálie. Tam potká diplomata d´Hemona - Daimona, který ho
uvede mezi anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu krakatitu, kterého
se zmocnil v Prokopově laboratoři, a chtějí zničit svět.
Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti prchají na
Daimonovo sídlo. Odtud Daimon pomocí vlnového záření přivede
krakatit k výbuchu. Předtím ještě Tomeš, který pracuje v
blízké továrně na třaskaviny, odmítne Prokopovu návštěvu
a nedbá jeho varování, že krakatit může být na dálku přiveden
k výbuchu. To se stane a Prokop je z bezpečné vzdálenosti svědkem
mohutné šestinásobné exploze. Prokop, prchající z Itálie,
potká tajemného dědečka - symbol Pánaboha který mu v kukátku
ukáže nejrůznější místa na světě a naznačí mu, že člověk
má více myslet než cítit a být odpovědný za své činy.
Prokop si nakonec uvědomuje, že drobný užitečný čin, prospívající
lidem, je prospěšnější než gigantický vynález, který může
lidstvu uškodit.
Karel Havlíček
Borovský: KRÁL LÁVRA
V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na
midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko.
Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu, tak aby to
bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně
dlouhá léta slaboduchý Ferdinand "Dobrotivý", takže
se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček
si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního sborníku)
a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky
a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám
je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou
"slabost". Holit a stříhat se dává jednou do roka -
a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se
bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne
los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když
se králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou
oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i
slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co
zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství
ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se
Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby.
Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští
muzikanti, neboť "po Češích je doma vždycky malý sled,/
ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček
ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je
hotový malér na královském plese: "...jak na bále
pustil/ po strunách smyčec,/ tu řve basa, až všechno přehluší:/
"Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!"
Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic
nestalo: "...líbil se lidu dobrý panovník,/ zdálo se jim,
že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno
může zvyk!" V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka
našeho známého pronásledovaného novináře. Kolik je takových
králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří
jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost
dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu: "...a
když tě co na jazyku svrbí, pošeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!"
Sofokles: KRÁL
OIDIPUS (řecké drama)
Hl. postava: Oidipus (král thébský)
Vedl. postavy: Laios (král), Iokasté (královna, jeho žena,
matka krále Oidipa později i jeho žena), Kreón (Iokastin
bratr), Teiresiás (věštec), Polybos (král korintský)
Věšťba určila králu Laiovi, že ho jeho vlastní syn usmrtí
a ožení se s jeho manželkou, svou matkou. Když se mu narodil
syn, přikázal, aby mu probodli nohy a pohodili v lese na hoře
Kithariónu. Otrok, který to měl provést, ho odnesl pastýři
korinského krále. Král Polybos neměl vlastní děti, a proto
ho přijal za svého. Dal mu jméno Oidipus, což znamená "s
opuchlýma nohama." Vychoval ho, ale když mu při hostině
opilý přítel vytkne jeho původ, odebere se Oidipus do delfské
věštírny, aby se otázal na rodiče. Dozví se, co je mu věštěno,
a opustí proto domnělé rodiče. Cestou nevědomky zabije otce
Laia. Nedaleko Théb rozluští záhadu Sfingy a osvobodí město
od nestvůry. Odměnou dostane královský trůn a ruku ovdovělé
královny Iokasté. Zatím však neví, že je jeho matkou. Po několika
letech postihne Théby strašný mor. Tím začíná Oidipova
tragédie. Oidipus zjistí, že mor bude sužovat Théby do té
doby, dokud bude žít vrah krále Laia. Pouští se do pátrání
a věštec Teiresiác mu naznačí pravdu. On jej v hádce vyhostí
z paláce. Za vším vidí svého švagra Kréóna, který se
chce, dle svého mínění, zmocnit trůnu. Z toho důvodu se pouští
do hádky i s Kreónem. Po dalším pátrání zjišťuje, že
vrahem je zřejměm on sám. Vyslýchá muže, který viděl
Laiovu vraždu. Tu se v ději objevuje křesťanský pastýř,
který mu přináší zprávu o Polybově smrti a možnosti nástupu
Oidipa na trůn. Ten však vysvětluje strach z návratu, protože
si myslí, že je Polybův syn a že ho má zabít. Pastevec ho
vyvede z omylu a řekne mu, jak ho dostal od Laiova otroka a dal
králi Polybovi. Po výslechu Thébského pastýře se dozvídá
celou pravdu. Iokasté se ve svém pokoji oběsí. Oidipus, když
vidí co způsobil, se oslepí, aby neviděl následky. Usmíří
se s Kreónem a po čase je vyhoštěn z Théb.
Karolina Světlá: KŘÍŽ
U POTOKA
Děj tohoto klasického románu začíná ve mlýně Dolanských,
kde umírá mlynář. Při pohřbu se vdova ujímá sirotka - Evičky.
Mlynářka si pak bere - i podle odkazu nebožtíka - stárka,
který u nich léta pracoval. Evočka je inteligentní, samotářské
dítě, ráda sedává na kamenné mohyle, dozví se však, že
zde došlo k dvojnásobné vraždě. Při jednom večerním sezení
se od mlynářky dozvídá příběh rodiny Potockých, který se
váže i ke kamennému pomníčku. Kdysi miloval nejstarší
bratr z horského statku Potockých dceru ze mlýna. Byl však
odveden do války a dívka se zamilovala do jeho mladšího
bratra. Při návratu je překvapil a v afektu zabil. Tragédie
rodiny pokračovala v příběhu Józy Kobosilivé, která se z
donucení provdala za Frantíka Potockého. Aby získal její lásku,
použije "kouzelný" lektvar, po kterém se Józa
pomate. V této době porodí dítě, po nabití rozumu a paměti
dítě odmítá, prokleje rod Potockých a spáchá sebevraždu.
Je tajně pochována na jejich statku a tomto místě u potoka je
vztyčen kříž. Pod dojmem vypravování zabloudí Evička až
na statek Potockých a seznámí se se Štěpánem jedním ze tří
synů další generace rodu, který nese prokletí Józino - každé
jejich manželství končí v troskách. Jeden z bratrů se ožení
mimo domov, na statku žije Štěpán a nejstarší Ambrož, který
chce zůstat svobodný, aby nezatížil dědičné prokletí další
hanbou. Evička přijímá Štěpánovu žádost o ruku nejen z lásky,
ale i proto, aby zlomila kletbu. Po prvních šťastných měsících
se však začne Štěpán měnit. Má kompex z duševní a morální
převahy své ženy, začíná pít a vyhledávat pochybné známosti.
Tuto peripetii bratrova manželství sleduje Ambrož a postupně
se sbližuje s Evou a jejím dítětem. Eva chce ovšem dokončit
své poslání, odmítá opustit manžela a Ambrož se svým dědickým
podílem odchází na samotu. Při jedné z hádek způsobí Štěpám
své ženě těžký úraz a prchá ke své milence. Přijde tam
Eva a on z půdy vyslechne hovor obou žen. Uvědomí si, co napáchal,
vrací se k ženě a postupně se stává dobrým manželem. Má
být ve vesnici zvolen představeným, vesničtí boháči ho chtějí
intrikami zničit. V poslední chvíli ho fyzicky i finančně
zachraňuje navrátivší Ambrož, který však ve vzniklé rvačce
umírá. Touto smrtí a láskou Štěpána a Evy je prokletí
rodu Potockých zlomeno. Světlé Kříž u potoka dokazuje, že
i zdánlivě odtažitá tematika venkova 19. století může být
atraktivní, pokud autor zajímavý příběh dokáže okořenit
psychologickou věrojatností svých hrdinů.
Karel Jaromír Erben: KYTICE
Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století.
Dvanáct vynikajících balad uvedl K.J.Erben stejnojmennou
vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech
slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška.
Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor
na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr
díla a jeho na svou dobu odvážné věnování slovanským
vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pokádky,
a proto toužil doplnit Čelakovského " Ohlasy " promyšleným
výběrem lidových námětů epických. Sbírka zahrnula hlavní
druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty
nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk
potýká s působením tajemných sil a bytostí ( Polednice,
Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile ). Pro naše předky
nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů
přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské.
Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem
Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy
Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně
romantického ladění je základem Záhořova lože. A hojná
jsou právě v naší těžce zkoušené zemi proroctví ( Libušino,
Sibyllino, slepého mládence aj. ), úryvky z ní tvoří závěrečnou,
vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně.
Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s
kresbou lidových obyčejů ( Štedrý den, Dceřina kletba ). Sbírkou
prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází
neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje
pokání ( Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože ). Erben
vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny
skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A
nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí
ve většině baladických písní : už v úvodní báji
etimologické, v baladách poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v
slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie, a velmi tvrdě v
tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu
posud oslovují náš dnešek. V závěru Věštkině čteme mj.
: " Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě
potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější
se nestaly ! " ... " Tisíc let ušlo, co své milé
syny / svornosi učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do
hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! ". Výstavbě klasických
balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek,
ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice
inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák,
Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj. ).
Jan Amos
Komenský: LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE
Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma
neodbytnými průvodci - Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem.
Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly
domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily
"křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat.
Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými
hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později
autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí
se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které
symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní,
vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní".
Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny
Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí.
Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v
alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje
ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší
části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý
stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství
"sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající
se "do přetržení" mohou "svým pachtěním
chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a
mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje
nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka
znal. Soudí jejiž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství,
počínající už školními "exámeny", chlubivou okázalost
jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství,
které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé,
náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Stav
vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře
ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za
neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost
lokajských nohsledů... A stav soldátskorytířský? "Šlapati
dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce
a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží..."
Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu
Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude
jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: "Tisíckrát
umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože,
jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou býdným!" A
tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce
svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a
Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.
Vladislav Vančura:
MARKÉTA LAZAROVÁ
Kozlík měl 8 synů a 9 dcer. Všichni byli loupežníci. Patřila
jim tvrz Roháček, ale protože byli stíháni králem, skrývali
se po lesích. Na nedaleké tvrzi Obořiště přebývala rodina
rivala Lazara. I oni byli loupežníci, ale občas vypomáhali
vojsku proti Kozlíkovi. Kozlíkův syn Mikoláš chystá pomstu
na Obořišti, ale dojde mezi ním a Lazarem k bitce, kvůli dceři
Markétě, kterou miluje. Tichou lásku prožívají i Alexandra
(jedna z Kozlíkových dcer) se zajatým říšským hrabětem
Kristiánem. Připravují se na obranu proti královskému vojsku,
ve kterém je zahlédnuta družina Lazarova a Kristiánův otec.
Markéta si chce vzít kvůli svému otci život, ale sebevražda
se nezdaří. Do Kozlíkova zajetí se dostává německý šlechtic,
otec Kristiánův a Lazar, který je k vůli Markétě propuštěn.
Vojsko se vydává po stopách Mikuláše, dojde k bitvě při
které padne na 50 bojovníků. Loupežníci se dají na útěk,
ale Kozlík je zajme. Kristián opouští Alexandru a odchází
do vojska. Zbylí loupežníci chtějí pomstít Lazara a proto
jedou za vojskem. Mikoláš posílá Markétu na Obořiště, ale
ona jede s ním. Potkají Alexandru, která pohřbívá šíleného
Kristiána. Markéta s Alexandrou se vrací na Obořiště.
Alexandra je kvůli smrti Kristiána odvlečena do vězení a
Markéta je poslána do kláštera. Markéta se vyznává otci ze
své lásky k Mikolášovi. Podniknou útok na Boleslavskou
pevnost, při níž jsou zajati a Kozlíkovi sťata hlava. Ostatní
jsou pověšeni. Markétě i Alexandře se narodili synové, které
Markéta po smrti Alexandry oba vychovala.
Ray Bradbury: MARŤANSKÁ
KRONIKA
Jedno z nejvýznamějšíchpoválečných děl vědeckofantastické
literatury, klasická próza americké sci - fi. Děj povídkového
cyklu zasazený do let 1999-2026 postihuje fiktivní dějiny
kolonizace Marsu Pozemšťany. Některé povídky ukazují neúspěchy
prvních expedic (Ylla, Pozemšťani) a postupné zalidňování
Marsu po expedici třetí (Třetí expedice). Kolonizátoři s
sebou přinášejí své pozemské vlastnosti, touhu po
seberealizaci (Zelené ráno), po zbohatnutí (Mrtvá sezóna),
svou samotu(Stáří). Marťanská kronika je tak spíše než
kronikou života Marsu (Marťané podlehnou pozemské infekci a
objevují se pouze v malých skupinkách v horách) mnohostrannou
sondou do reakcí lidských organismů ve vyjímečné situaci.
Pozvolnou civilizací se život na Marsu stále více přibližuje
životu na Zemi, a to i v negativním ohledu (Usher II s motivem
E.A.Poea); po vypuknutí pozemské atomové války (Brašnářství,
Pozorovatelé) se Mars vylidňuje. Absurdní situaci (původní
obyvatelstvo zničeno kolonizátory, a ti planetu opouštějí)
podtrhuje osamělost těch několika lidí, kteří zůstali (Mlčící
města, Dlouhá léta), i věcí, které jim měli sloužit (Přijdou
vlahé deště). Nově příchozí, vyhnaní ze Země válkou (Výlet
na milión let), získávají - a v tom je vyústění Marťanské
kroniky optimistické - i etičtější vztah k novému domovu, místu,
jež jim umožňuje žít lidštěji než na Zemi.
Bratři Alois a Vilém Mrštíkové:
MARYŠA
Sociální drama ze života jihomoravské vesnice o pěti dějstvích
znamená vrchol české realistické dramatiky. I. S moravskou dědinou
se loučí rekruti. Rukuje i Francek. Má "enem tu chajdu
nad hlavó", a přece miluje selskou dceru Maryšu a te nade
vše jeho. Otec Lízal - "chytré nad chytrého" - s ní
má jiné plány. Dohaduje její vdavky s vdovcem nechvalné pověst,
mlynářem Vávrou. Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. (
Vávra : Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. Lízal jedovatě
: No, a šest nechceš ? ) Maryši se nikdo neptá. I rozloučení
Lízal zakáže Franckovi, který je jen " žebrota žebrácká
". II. Maryša Vávru rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti
má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, za úlisné pomoci
tetky Strouhalky. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi
jí už začíná být trochu líto, když "živó móco se
brání". Ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazujr
ctít rodiče - jako by to matka nebyla. Ani Vávra se nedá obměkčit.
Maryša ustoupí s hrdým vzdorem. III. Dva roky později se vrací
Francek z vojny, v hospodě se setká s Maryšou. Doprovodí ji,
ač se brání, jí i vynucený sňatek je hříchem rozloučit
... Vávrovi Francek do očí poví : " U mléna jsem byl
... Já budó za tvó ženó chodit ... " - I Lízal se střetá
s Vávrou, vidí, jak Maryša střádá - a hodí se mu to, aby
nemusel platit věno, Vávra chce zažalovat. Lízal : " Radši
jsem ju Franckovi měl dát, a ne tobě. " IV.,V. Lízal
chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží
do mlýna, má v Brně práci pro ni i pro sebe, ale to Maryše
nedovolí její víra : " Nešťastná su, ale špatná
nebudu. " Setkání se neutají, Vávra řádí, hrozí
karabáčem jí i služce - a posléze po Franckovi vystřelí.
Strach o Francka rozhodne. Maryša nemůže jinak : " Budeš
mět nachystáno, cos eště jakživ nejedl. " Vsype mu do kávy
otrušík. " Sám temu chtěl. " ("Děvčico neščastná
- tys jé otrávila ?! " Vávrova dutě : " Otrávila.
" - Opona spadne ). Burcující tragiku zmařených osudů a
životů vyvažuje neobyčejná pestrost a barvitost prostředí
na rozmezí Hané a Moravského Slovácka s početnými písněmi
na scéně i mimo ni, s hudbou, zářivými kroji, nářečím,
celým průvodem rekrutů i družic. Bratři Alois i Vilém v úsilí
o co největší životní pravdivost opatřili hru zevrubnými
scénografickými i režijními pokyny i notovým materiálem a
osobně se podíleli na přípravě slavné premiéry v Národním
divadle.
Karel Čapek: MATKA
Matka - Dolores měla čtyři syny: Ondru - lékaře, Jiřího -
letce, Kornela a Petra - dvojčata různých politických názorů
i rozdílných povah. Ti všichni již zemřeli, obětovali své
životy pro čest, pro národ, pro lidstvo. I její manžel zemřel
v daleké Africe, když se snažil prosadit v boji svoji myšlenku.
Mrtví v pokoji osamocenou matku navštěvují, hovoří s ní.
Matka jim vyčítá, že zbytečně hazardovali životy. Zbývá
jí ještě poslední, pátý syn, miláček Tony. Bojí se o něho,
brání ho, nechce, aby se i on stal podobnou obětí rozmařilého
osudu jako sourozenci a otec. Odmítá synovi povolit vstup do války.
Všichni mrtví ji přemlouvají a ona se proti nim staví svou
mateřskou láskou. Teprve, když uslyší z rádia naléhavý
hlas ženy, matky, která vyývá všechny muže k boji proti nepříteli
(vraždí malé děti), změní matka své rozhodnutí. Tonymu
nejen povolí vstup do armády, ale sama mu podává otcovu pušku,
aby šel bojovat. Všichni mrtví s ní souhlasí. Matka je
vyvrcholením Čapkova díla. Zde Čapek dokazuje na jednání
hlavní hrdinky sílu člověka (ženy), jejímž údělem je dávat
život a udržovat jej, která však je svým svědomím nucena
poslat i posledního z pěti synů hájit napadenou vlast, že neúčastí
nelze zachraňovat ohrožené lidstvo.
Karel Hynek Mácha: MÁJ
Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná,
ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství,
dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku
národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde.
Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem
touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem
pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky.
Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak
tomu bývá u romantických byronských básnických povídek. I.
zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě
melodické a barvité líčení májové přírody, která jako
by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma.
Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů
pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce,
netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií
vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k
lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý
je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam.
Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z
domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn -
vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází
pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří
ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to
smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá". I.
intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat
do lůna matky země. III. zpěv otvírá barvité líčení
jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův
talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné
živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní
opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se
zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše
zlidověly. II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční
chvíle", kteří ztratily svého vůdce. IV. zpěv: Do děje
vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie
a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a
Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova:
"... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´
- ,Jarmilo!!!´" Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické
řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů,
na které navázala až básnická moderna konce století.
Fráňa Šrámek: MĚSÍC
NAD ŘEKOU
V malém městě se má konat sjezd bývalých abiturientů. Paní
Hlubinová, žena papírníka a spořádaného maloměšťáka,
to zatajuje před svým mužem. Hlubina byl totiž kdysi
premiantem a měl vyšší touhy, než se stát maloměšťákem,
ale stal se jím a žena přikládá velký díl viny také sobě.
Do bytu v Hlubinově nepřítomnosti přijde se svým synem bývalý
nejmilejší Hlubinův kamarád Roškot. Bydlel kdysi v tomto domě
nad hlučící řekou, kouřívali spolu z jedné dýmky. Dcera
Hlubinova SLávka jim namluví, že otec je duševně nemocný.
Na návod matky, že nemá otci připomínat minulost, vystrnadí
je z bytu. Hlubina však ví o sjezdu a zúčastní se ho nejen sám,
ale i se svou ženou, jíž chce veřejně poděkovat za to, že
uspořádala jeho život. Slávce je líto, když vidí, jak je
otec střízlivý. Domnívala se, že si otec uschoval neporušený
koutek mládí. Proto se ani nevdávala, byla doma ráda. Teď je
otcem skoro zklamána. Vyprovází přítelkyni, která se jí šla
pochlubit, že jí odloudila ženicha. Slávka najde před domem
Roškotova syna, Mladičkého Vilíka. Přivede ho nahoru a zatímco
jejich rodiče jsou na sjezdu, kde se zralí mužové vysmívají
mládí - tomu fanfarónu - prožijí spolu mladičký hoch a stárnoucí
dívka teplé chvíle srdečného rozhovoru. Když se staří vrátí,
jsou nemile dotčeni, že vidí v takovou chvíli své děti
pohromadě. Způsobí to mezi nimi chvilkové rozladění, ale Slávka
přinese dýmku míru. Tutéž, z níž oba v mládí kouřívali,
a když si jde trojice připít, rozloučí se Slávka s Vilíkem.
Tímtorozchodem se Slávka definitivně loučí se svým mládím.
A když se trojice starých vrátí a diví se, že už tu Vilík
není, připojí se k nim Slávka jako čtvrtá.
Fráňa Šrámek: MODRÝ
A RUDÝ
Sbírka antimilitaristické poezie z anarchistického období Šrámkova.
Její první vydání vyšlo po cenzurním zásahu jako poslanecká
interpelacev roce 1906. Definitivní verze " veršů o vojáčcích
", jako je sbírka v podtitulu nazvána, do níž básník
zařadil několik proslulých reflexivních protiválečných básní,
které jsou ozdobou české poezie, vyšla o pět let později.
Část básní, včetně úvodní Píšou mi psaní, tvoří verše,
které, jak básník prohlašuje : " vznikly na okraji určité
životní příhody " (např. Poslušně prosím, šavličko,
V garnizónním vězení, Tři vojáky, tři bodáky), a jsou
tedy jakýmsi lyrickým deníkem autorova vojačení. V druhé
skupině básní je stilizován kolektivní pocit mladé generace
odmítající vojnu a válku : " nehrajem si na vojáky, střílet
nebudeme" ( přiletěli adjutanti ). Satiristické verše se
v havlíčkovském duchu vysmívají rakouské militérce za to,
jak ničí lidskou důstojnost a zbavuje člověka možnosti
svobodného myšlení ( My to vždycky vyhráli, Vštěp si každý
do palice aj. ). Závěrečný oddíl tvoří básně, které v
klidnějším a melancholičtějším tónu pozdější Šrámkovy
poezie jedinečným způsobem vyjádřilz nesmyslnost válek.
Monolog matky, které válka odvádí její syny ( Šest já synů
porodil ), vzpomínka na padlé, kteří by chtěli vstát a vrátit
se domů (1868) a výčitka umírajícího dobytčete (" však
koní šetřte, prosím tisíckrát / to dobytče se strašně umí
ptát, / proč nesmí žíti víc ... " -Raport) jsou tím
nejpůsobivějším vyslovením toho, že největší hodnotou je
básníkovi život. Humanistický charakter sbírky je vyjádřen
průzračnými obrazy, převážně jednoduchou písňovou fotmou
( řada básní se skutečnš zpívala ) a jednoznačnou
symbolikou.
Erich Maria
Remarque: NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID
Válečný román německého spisovatele, který popisuje jeho
pocity a vzpomínky z první světové války a posouvá ho do
ztracené generace spisovatelů. Podle mota je kniha pokusem
podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když
unikla jejím granátům. - Naprostá většina textu je vyprávěním
v 1. osobě (tzv. ich forma). Vypravěč Pavel Bäumer se představuje
v okamžiku, kdy jeho jednotka po návratu z boje odpočívá na
klidném úseku za frontou. V mozaice epizod je pak načrtnut
jeho minulý i pozdější život. Pod vlivem nacionalistické
propagandy a patriotického myšlení přihlásil se Bäumer se
svými spolužáky z gymnázia po vypuknutí 1. světové války
dobrovolně do armády a po výcviku plném šikanování prodělává
s nimi zákopové boje na západní frontě. V létě 1918 je
zabit Bäumerův přítel Katczinsky, který jej zasvěcoval do válečného
života. Závěrečné odstavce, psané v er formě (3. osoba),
konstatují, že Bäumer padl v říjnu 1918. - V románu se střídají
obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky
a Bäumerovými reflexemi.
Ladislav Stroupežnický:
NAŠI FURIANTI
Stroupežnického hra má přes třicet účinkujících. A její
konflikt je prostý. Vysloužilec Bláha po dvanácti letech
vojenské služby žádá honického starostu Dubského o místo
ponocného. Ten mu i se svou ženou přeje. Ale ročních 130
zlatých by se hodilo i úlisnému krejčímu Fialovi. Jak ve dne
šít a v noci hlídat sice neví, ale ohání se ohání se svými
sedmi dětmi. Při sporech často nejde o věc, ale o osobní zájmy.
Hlavní vliv mají dva sedláci, Dubský a Bušek. Ti jsou však
právě v nevůli dík sporu o věno a Dubského navíc mrzí, že
Bušek pytlačí. - Je jisté, že obci by svobodný voják prospěl
líp, ale Bušek nemůže Bláhovi odpustit, že si spolu s kamarádem,
ševcem Habršperkem, zakládají na svém rozhledu. Oba zamlada
poznali svět a sedláky, z nichž "žánej nepřišel dál
než do Strakonic", mají za nevzdělance. Bušek tedy přeje
Fialovi. Vychytralý krejčík si troufá. Bláhu pomluví ženě
radního Šumbala, že muže obehrál v kartách. Navede dceru
Kristýnu, a ta napíše a vyvěsí paličský list : "
Jstli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu - na ves sedne ze čtyř
stran červenej kohout ..." Průhledná intrika na čas uškodí
Bláhovi. Ale kyž jde do tuhého, dokáže vtipný Habršperk,
že byl výhružný list psán Kristýninou rukou. Věc pak vezme
rázně do rukou selka Dupská. Přiměla Fialu k doznání špatnosti
a výbor se konečně rozhodne pro Bláhu. Bušek si mezitím
odskočí na zajíčka. A protože mu Bláha v obraně cti řekl,
že je nevzdělanec, postaví si proti usnesení hlavu. Dojde k hádce,
tu však přichází četník vyřešit, kdo u pnského lesa střílel.
Bere si za svědka Habršperka, ať poví, kdo to pytlačil. Švec
svou odpovědí vesele napíná četníka i prvního radního, až
Bušek musí s pravdou ven, že se dal od taškáře Fialy napálit
... A tak i Habršperk, pasoucí se na sedlákově strachu - dotyčného
sedláka "nepozná". Komedii osvěžuje lidový dialog
s prvky nářečí a situační humor.
Jan Drda: NĚMÁ
BARIKÁDA
Lidé z města i vekvova, dělnící, horníci, úředník, učitel,
žijí po šest let okupace nenápadně, jsou vojáky bez
stejnokroje, nemají zbraně, ale mají odhodlaní bojovat za
svobodu porobené vlasti, zůčtovat si s fašisty. Takový je Sláva
Mach v povidce Třetí fronta. První frontu poznal v šestatřicátém
ve španělsku, ta druhá padla bez výstřelu v devětatřicátém
na prahu okupace, na třetí frontě stojí Mach v první řadě
vzbouřeného davu proti ozbrojené jednotce SS. V povídce Včela
ukrývá Havlík tři parašutisty až do chvíle, kdy jejich vysílačku
Němci zaměřili. Vojáci objeví anténu, strhnou včelín a
nepříčetní od útoku včel vraždí řídícího. Umírající
Havlík předsouvá ruku, aby chránil včelí královnu. Vyšší
princip je přezdívka komicky neobratného a nevzhledného
profesora gymnásia. Při hodině latiny vstoupí do třídy ředitel
a vyvolá na chodbu tři spolužáky Havelku, Moučku a Ryšánka.
Jsou zatčeni pro schvalování atentátu na říšského
protektota a popraveni. Ve sborovně se sešli profesoři, aby
uvedly událost na pravou míru. Kdo půjde do třídy ? Před
septimou stojí latinář. Místo odsouzení řekne : " Z
hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není
zločinem ". V tu chvíli se v očích studentů stává
hrdinou. Hlídač dynamitu, František Milec vynáší ze skladiště
třaskavinu a havíři vyhazují na trati vojenské vlaky s municí
na frontu. Gestapo se dostalo na stopu a přijíždí Milce
zatknout. Ten stačí utéci domů, jeho žena ukryje dynamit v
poslední chvíli do pradelního hrnce a zahází špinavým prádlem.
Němci oba manžele zběsile bijí. Když se jejich surovost stupňuje,
položí Milcová hrnec na rozpálenou plotnu kamen a výbuch všechny
zahubí. Odpor ke zrádcům zachytil autor v povídce Vesnická
historie. Udavač chalupník Joudal zavinil smrt třech spoluobčanů.
Tajný soud tvoří starosta, štábní Kudrna a četník Souček,
kteří ho odsoudí k smrti. V podvečer na zledovatělé silnici
mu rozsudek přečte Souček. Vystrašený Joudal sjíždí na
kole z kopce, dostává smyk a v pádu se smrtelně zraní. Ráno
pečlivě obhlížejí místo tragédie, rozbité kolo svědčí
o tom, že šlo o obvyklou zimní nehodu - Po natažené šnůře
od patníku k patníku není ani stopy. Lojza Mrázek a účetní
Babánek v povídce Nenávist se zdokonalují na pražských střelnicích
ve střelbě. Tlumí v sobě nenávist vůči fašismu a věří,
že jednou si opravdu vystřelí. Příležitost dostávají v květnu,
kdy bojují na barikádě. Babánek načrtne na strop převržené
tramvaje patnáct čárek. Je to oplata za smrt syna, kterého Němci
za Heydricha zastřelili. V povídce Pancéřová pěst se patnáctiletý
Pepík Houšek dostává s houfem bojechtivých Pražanů k ukořistěným
zbraním a ulehne mezi obránce barikády. Najíždějí německé
tanky, jejichž postup mají zastavit tři střelci pancéřových
pěstí. Prvnímu selže zbraň a je zastřelen, druhý nezkušený
odpaluje opřen o zeď a je roztrhán, třetím střelcem je Pepík.
Svým podařeným výstřelem zachraňuje barikádu. Neobyčejný
příběh je zachycen v povídce Zákeřník. Třikrát za sebou
od sklepa až po půdu byl prohledán blok, byt od bytu, a přece
odkudsi vystřelil zákeřník a zabil děvčátko na ulici. V
bytě u staré Němky je objeven ostřelovač Walter. Pražané
daly vraha k potrestání Partizánům. Boj proti nacismu není
jen věcí českou. Na pražském mostě stojí tři barikády, hájí
je španělák Franta Kroupa, Holanďan a policajt Brůček. Útok
německých tanků je odražen, barikády jsou ostřelovány děly,
teprve potom jdou Němci bez obav na most, neboť barikáda oněměla.
Němá barikáda však není mrtvá, je to pouze lest obránců,
kteří čekají na boj zblízka - a jsou úspěšní. Podle této
povídky nazval autor celou sbírku NĚMÁ BARIKÁDA.
Ivan
Olbracht (vl. jménem Karel Zeman) : NIKOLA
ŠUHAJ LOUPEŽNÍK
Román je prolnutím reáalného příběhu a zbojnické legendy.
Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války
utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a
lesích rodného verchovinského kraje a živil se zbojnictvím.
Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení
k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví
nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým.
Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou
se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na
poloninš četníky chycen, po několika denním vězení na koločavské
stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky
nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách
hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna.
Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z
pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto
autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh
barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v
kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání
dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických
činů k buducnosti. ("Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto
horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto
slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští
pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho. " - Závěr
románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost,
projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Rržiky
a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují
působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové
motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich
kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou
dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné
úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem
se stal román jeho nejpřekládanější knihou.
Jaroslav
Vrchlický: NOC NA KARLŠTEJNĚ
Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena.
Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata.
Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o
to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít
císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna.
Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna
se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat
nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu
ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku
jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické
poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti
žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže
políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou
císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu
vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé
odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z
hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku
lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě.
Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává
jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici.
Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům,
ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně
purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že
byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest
je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na
Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi,
že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby,
ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze,
aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a
přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce
doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti.
Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním.
Svatopluk
Čech: NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA TENTOKRÁTE DO
XV. STOLETÍ
Pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce
pana Würfla Na Vikárce, až je posledním hostem Při odchodu
se najednou propadá do podzemní chodby. Cestou sklepením, kde
je velké množství pokladů, má za to, že je v klenotnici krále
Václava IV. Po stisku tajného pera na obraze Václava IV. se
ocitá na ulici. Brouček je udiven tmou a podivným vzezřením
průčelí domů. Potká člověka s lucernou, který mluví zvláštní
češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Brouček se seznámí s měšťanem
Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem, který ho pozve do svého
domu. Tam se převleče do tehdejšího šatu, ozbrojí
halapartnou a odejde k husitskému vojsku. Cestou se zastaví s
Domšíkem v hospodě, popije medoviny a po zprávě o útoku křižáků,
když spolu s ostatními vychází z krčmy, upadne. Hejtmanu
Chvalovi a knězi Korandovi se chvástá svými hrdinskými činy
a je jimi doveden až k Žižkovi na vrch Vítkov. V průběhu
památné bitvy na Vítkově se mu podaří proniknout do Prahy,
kde se vydává za Žižkova posla. U Domšíků se převlékne
do svých moderních šatů, je však zajat, předveden k Žižkovi
a má být jako zběh upálen. Je strčen do sudu, který je zapálen.
Celý zděšený volá Domšíkovu dceru Kunhutu, kterou si oblíbil.
V tom otevře oči a spatří pana Würfla, který zjišťuje co
se ze sudu ozývá. Hostinský pomůže Broučkovi ze sudu, kam
večer podnapilý host spadl. Matěj Brouček vypráví o svých
domnělých dobrodružstvích.
František
Ladislav Čelakovský: OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH
Za obrozenské nesvobody sílilo vlastenecké vědomí příbuznosti
Slovanů. Upínaly naděje k Rusku, které dokázalo porazit
Napoleona i Turky na Balkáně. Z nadšení vytryskla v několika
týdnech sbírka jako skrytý dík. Proto mnohé z 26 básní
oslavily udatnost ruských bojovníků v minulosti dávné i nedávné.
Nejaktuálnější, Rusové na Dunaji v roce 1829, neprošla
zprvu cenzurou. Jako hold ale vyznívají i písně Veliká
panychida, Smrt Alexandra, Vězeň, Rozmluva noční ... Básník
vidí v soudobých činech pokračování hrdinské tradice růských
starobylích zpěvů - bylin. Už první básenň věnoval slavnému
Ilju Muromcovi. Bohatýr mstí smrt "dobrého mládce ",
kterého zákeřně ubili tři " zbojci ", tři "sobaky
tatarské ".Osobité atmosféry bylin se autor dobírá užitím
jejich básnických prostředků. Zpestřuje verš ruskými slovy,
obraty, ale i básnickými " ozdobami " u nás neběžnými.
Patří k nim zejména nadsázka, hyperbola. Je častá v hrdinslých
eposech jiných národů, např. u Homéra, ale ruská nadsázka
je zvlášť silná. V původní bylině Muromec " prvním
skokem na patnáct verst doskočil, druhým skokem doskočil -
studnu vyhloubil ". (versta = 1066 m) Čelakovský je umírněnější
: "On prvním skokem - do půl pole, on druhým skokem - do
Tatařína, on třetím skokem - Tataru přes hlavu ".S náměty
nakládá tvořivě, jeho bohatýr Čurila Plenkovič má jiné
rysy i činy než jeho pravzor, statečného Ilju Volžanína
dokonce byliny neznají, ale má rysy jejich hrdinů. Čelakovský
zdůrazňuje epický ráz ruské lidové písně. Zařadil však
i lyriku - milostnou, rodinnou, náladové ruské dumky:
Romantická láska, Dovtipný milý, Dvě slovíčka, Odšedivělý,
Udobření, Svatební ... Dýchá z nich láska ke vzdálené milé,
k matičce, k domovině, verš má naivitu lidových předloh,
osvěžuje ho dialog. Rým jako v ruských zpěvech častěji
chybí nebo se blíží asonanci. Básnických rusismů znal básník
řadu. Např. přirovnání záporem: "Nepokryla se podzimním
listím dolina, dolinečka, a posunula se ruským vojskem krajina
krajinečka ". (Srovnejme z bylin: " Nesklání se to k
zemi sirý dub - to syn se prostírá před svým tatíčkem.")
- Častá je anafora - opakování slov na začátku veršů, též
opakování předložek : " Oj za horami, za vysokými, za těmi
lesy, za hustými ... " Nápadná je i záliba v ustálených
zdobných přívlastcích : bujný kůň, kalená střela, jasné
slunéčko Vladimír...
Jiří Orten: OHNICE
Sbírka veršů z let 1939-1940 byla věnována památce básníkova
zemřelého otce. Je rozčleněna do čtyř oddílů (Dvojitá
tma, Něžná cvičení, Míra věcí, V ohni), které vypovídají
o vnitřním světě ohroženého básníka. Základní životní
pocity zmaru, nicoty a smrti doléhají na něho z vnějšku jako
odraz válečné situace a rasového ponížení a jsou
filoyoficky umocňovány existenciálními hledisky, k terá nalézá
u Kierkegaarda, Unanuma (Trestná) a Dostojevského (Výrostek).
Básníků svět, v němž "nesvítá ani nední se ani v
daleku", je zahalen "dvojitou tmou" (Život). Je
to svět "odkud odešel Bůh" a kde "pomatení biřici
/ jdou bohaprázdnou ulicí / životy zhasínat" (Černý
obraz). Podzim, šero, noc a smrt, tak často přítomné v této
sbírce, však nejsou výhradními oblastmi Ortenovy poezie té
doby, i když o sobě prohlašuje, že je "pro marnost
zrozený" (Co jsem odpověděl kanárkovi) a je v existenciálním
duchu rozhodnut "pro smrt, v níž je svoboda" (Věrná).
V několika básních, roztroušených po celé sbírce, navíc
umístněných na vypjatých místech (První báseň, Poslední
báseň), zaznívají i tóny naděje. Po litanii bolesti,
marnosti a nicoty vyjevuje závěrečné přání "ještě
si slastně veršem zavrzat" (Poslední přání). I on,
který si říká "má lampa nesvítí / Pro mě je škoda
světla" (Elegie), dokáže zmobilizovat své síli, aby v Básni
naděje vyjádřil : " je ještě láska v nás pod pod strašným
obrazem ". Dovede se inspirovat silou probouzející se přírody
(Předjaří), vyburcovat k tomu "mít hodně prostě rád /
a mít k tomu dost síli" (Dětská). I když je přesvědčen
o nevyhnutelnosti svého zániku, přesahuje sám sebe důrazným
refrémem Básně nové slávy : "Tomu, jenž přijde,
zpívám do pochodu. Chce žízni jeho znít, být stopkou jeho
plodu. Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu."
Právem nazvala mladá básnická generace, jejímž byl Orten
nejtalentovanějším představitelem, svůj první poválečný
sborník jménem této sbírky. Nebylo to jen připomenutí díla
nešťastně skončivšího druha, ale i symbolika tragické
minulosti a naděje v lepší budoucnost.
Jaroslav
Hašek: OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY
vejk hnaný do války se tváří, jako by plnil i nejhloupější
rozkazy " až do roztrhání svýho těla ", ale už to
vyvolává smích a zesměšňuje poměry ve válčícím
Rakousku-Uhersku. Když Švejkovi " přinesly vyrozumění,
že se má za týden dostavit k prohlídce ", opatří si k
revmatismu invalidní vozík i berle a nechá se paní Müllerovou
strkat na vojnu za křiku " Na Bělehrad ! " Narůstající
zástup kolem se pochopitelně baví. Švejk má za ušima, ví
kdy dělat hloupého. (" Já jsem ouřední blb. ") Tak
se prošvejkuje policejním ředitelstvím ,komisí soudních lékařů,
blázincem - Hašek jako anarchista a bohémský bouřlivák ta
prostředí osobně poznal. Jedinečně podán je Švejkův pobyt
mezi simulanty. Když je týrali nelamentuje : " Nešetři mě,
" vybízel pochopa, který mu dával klystýr ... "
Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství
je naše. " A tek ho čeká i vojenská věznice, garnizón,
kde se právě svým chováním zalíbí polnímu kurátovi Otto
Katzovi, který nakonec prohraje svého sluhu v kartách ve prospěch
nadporučíka Lukáše. Samotný děj nemá klíčový význam.
Švejk to nakonec " zavaří " i novému pánu, a tak
posléze, bloudně směrem na západ, ocitne přece jen na východní
frontě. Těžiště knihy tvoří stovky veselých historek, pro
něž měl Švejk - a ovšem sám Hašek - přímo geniální paměť.
Smějěme-li se co chvíli, uvědmíme si vposled, že Haškův
humor roste v podstatě ze smutného až tragického podhoubí.
Spisovatel vytvořil celou škálu typů od pasivního Balouna přes
rváče Vodičku, který si vybíjí zlost na Maďarech, až po
bystrého jednoročního dobrovolníka Marka, který jde proti
rakušanství programově. A stejně tak i přehlídka oficírů
- od omezeného horlivce kadeta Biegla přes směšného záložáka,
gymnasijního profesora Duba, který si stoupá na špičky se svým
: " Vy mě ještě neznáte ! Vy mě ještě poznáte ...
" jeko dřív ve škole. Lukáš je obojetník : " Buďme
Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. " A tupý hejtman Ságner
je ochoten nechat padnout celé " kumpačky " pro
vlastní povýšení. Švejkovská tradice často pomáhala, občas
se nám i plete do cesty tam, kde je to na škodu.
Honoré de Balzac: OTEC
GORIOT
Francouzský realistický román, odhalující prostřednictvím
individuálních osudů úpadek citů a mravnosti pod tlakem
odlidštěných společenských poměrů. V pařížském
penzionu vdovy Vauquerové dojde k náhodnému propojení dvou
protichůdných osudů: bývalého úspěšného podnikatele
Goriota, již starého a společensky dagradovaného, a mladého
Evžena Rastignaka, který do Paříže přišel studovat práva.
Zatímco Goriot je zde zastižen již v době svého společenského
úpadku, a hyne opuštěn a finančně zruinován sobeckými
dcerami, má vývoj Rastignakovy osobnosti tendenci opačnou. Po
bližším poznání panujících společenských zákonitostí,
jež mu zproztředkovala vzdálená příbuzná, komtesa de Beauséant,
a pod vlivem dalšího nájemníka penziónu, uprchlého
trestance Vautrina, se Rastignac zříká původních dobrých předsevzetí,
a přestože je otřesen tragédií Goriota, vítězí v něm ctižádost
a stává se milencem jedné z jeho dcer, od níž očekává, že
mu svým vlivem dopomůže ke kariéře. Obě hlavní postavy -
Goriot a Rastignac - představují přes zdánlivou protichůdnost
svých osudů společenské typy poznamenané stejným sociálním
prostředím a jeho ryze peněžními, zmaterializovanými
mezilidskými vztahy, v nichž není místo pro poctivost, cit a
jiné hodnoty. Smrt Goriota má tak svou obměnu v morální
smrti Rastignakově, který v závěru románu přijímá za svá
nečistá pravidla hry jejichž obětí se stal Goriot.
Vladislav Vančura:
PEKAŘ JAN MARHOUL
Jan Marhoul, nyní tiše umírající, byl řemeslníkem, pekařem
a vůči lidem byl velice laskavý. Pro svou dobrotu (chudákům
dával zadarmo chléb, dával na dluh, který navymáhal zpět. .
. ) přišel na mizinu; zadlužil se a je vyhnán z města do
Nadelhot, kde si najal mlýn na dluh. Ač se při opravě mlýna
poranil, přece pracoval neúmorně dále. Mlýn mu vzali, protože
nemohl zaplatit nájemné a odevzdali ho novému surovému nájemci.
Ten mu přidělil stárka souchotináře, za něhož musel
Marhoul práci vykonávat. Když však souchotinář zemřel a
Marhoul se měl dřít za dva, vzepřel se a odjel úplně chudý
do Benešova, aby tam jeho syn mohl studovat. Dva hodní nuzáci
jim pomohli, aby mohli v ošklivé uličce žít. Marhoul je přijat
za dělníka tam, kde býval kdysi sám majitelem. Syn na gymnáziu
neprospíval a také otci se pracovalo velice špatně. Zatím přišla
na Marhoula smrtelná nemoc, zánět míchy, až nakonec po pětihodinovém
smrtelném zápasu podléhá.
Romain Rolland: PETR
A LUCIE
Protiválečná novela francouzského spisovatele stavějící
proti úpadku morálních a společenských hodnot válkou rozvráceného
světa humanistický ideál čistého milostného citu. Jak vyplývá
z úvodní autorské poznámky, děj novely trvá od středy večer
30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918". Osmnáctiletý
Petr Aubier, syn měšťanské rodiny, zatížené konvencemi své
stavovské příslušnosti, se uprostřed válečné Paříže sužované
nálety nepřátelských letadel náhodně setkává v metru s dívkou
Lucií, jež z existenčních důvodů nedokončila studium malířství
a je nucena živit se proti vlastnímu přesvědčení malováním
kýčařských obrázků na objednávku maloměšťáckých zákazníků.
Oba mladí lidé, neuspokojeni dosavadním životem a vzpírající
se šovinistické hysterii válečných štváčů a všeobecnému
rozvratu mezilidských vztahů, jehož jsou svědky i ve svém
bezprostředním okolí, se do sebe zamilují a vzájemným citem
jeden druhému navrací víru v život i sebe sama. Přestože si
uvědomují dočasnost krásného snu", neboť i Petr má být
za půl roku povolán do armády, záměrně se izolují od okolního
obludného světa a uzavírají se do samoty své lásky odhodláni
prosadit i proti panující nelidskosti své lidské právo na štěstí.
Petr, dosud se jen neuvědoměle bouřící proti morálce rodičů,
si pod Luciiným vlivem uvědomuje hlubší kořeny společenské
nepravosti a definitivně se odmítá ztotožnit s buržoazně
republikánskými ideály své vlasti, v jejímž jménu by měl
nasazovat život. Křehký a něžný svět milenců však zákonitě
neunikne ničivému vlivu vnějšího světa plného nenávisti a
smrti. Na Velký Pátek, uprostřed probouzejícího se jara, kdy
se milenci chystají konečně završit svou lásku, hynou za náletu
v troskách chrámu při poslechu gregoriánských chorálů.
Alois Jirásek: PROTI
VŠEM
I. Skonání věku. Hvozdenský hejtman Ctibor Usuzuje, že
nastane boj "bratří" proti všem. Jsou už počátky
husitských bouří (bratři dobudou Bukovska) a před takovými
hrůzami prchají louňovický probošt, únavou vyčerpaná
novicka Marta a starý sakristián. Omylem se dostanou do Hvozdna
místo do Příběnic, ale Ctibor jim dopřál jako hostům útulek,
třebas byli katolíci. Pak je dá doprovodit na hrad Příběnice.
Mezi bratrancem Ctiborovým Ondřejem a novickou Martou vznikne láska.
Pak je založen Tábor. Všichni venkované opouštějí své
statky a přidávají se k božímu městu. I Zdena, ovdovělá
dcera vladyky Ctibora, přispěchala sem, puzena touhou po zbožném
žití, ale také podvědomou láskou k táborskému knězi Janu
Bydlínskému. II. Cruciata. Zikmund táhne ze Slezska do Čech,
dorazí ke Kutné Hoře a míří ku Praze. Žižka táhne Prace
na pomoc a zvítězí nad křižáky a Míšňany na Vítkově.
Zdena ošetřuje v Táboře raněné a slíbí Bydlínskému manželství,
ale divoký kněz Kániš žárlí. Rozmíšky mezi jednotlivými
stranami táborských kněží vzrůstají. Tábor je obklíčen
Oldřichem Rožmberkem, ale zachráněn pomocí jezdců, kteří
sem byli po bitvě na Vítkově posláni na pomoc. III. Boží zástup.
Tímto jménem se označovali přívrženci výstředních kněží.
Ty žižka z Tábora vypudil a poslal na hrad Příběnice, kde
je správcem Zdenin otec. Kániš, toužící nezřízeně po
Zdeně, přivede zástup do náboženského šílenství a způsobí,
že kněz Bydlínský s chotí Zdenou jsou ve své chýši upáleni.
Pak odtáhne boží zástup k Dražicům a oddává se tam orgiím.
Ctibor vše oznámí na Tábor a Žižka adamitům neodpustí. Na
Táboře se sejde bývalá novicka Marta, nyní Jana, s Ondřejem
a je s ním šťastna.
Jan Neruda: POVÍDKY
MALOSTRANSKÉ
Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá
posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na
zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct
povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému,
dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým,
zejména v kresbě "honorace", v té době ještě silně
němčící, klevetné, groteskně si "stoupající na špičky".
Situaci přesně postihla už rozměrná první povídka Týden v
tichém domě. Proti ní z kompozičních důvodů připojil
Neruda i na závěr podobně pestré lidské hemžení v jiném
činžovním domě. Některé z kratších povídek jsou osobními
vzpomínkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše, U tří
lilií, Jak to přišlo, že...Rakousko nebylo rozbořeno). Jinde
jej přes literární stylizaci poznáme za jménem Jana Hovory
či Václava Bavora (Večerní šplechty, Týden v tichém domě).
Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či
pozorovatel. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační
mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu
se - i s kresbou dobového prostředí - u autora učili generace
spisovatelů. Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si
hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně
hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá "přátele",
jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se
hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně
Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří paní
hostinské:"Nu, já jsem snad přec měšťanka?!" Pan
Ryšánek a pan Schlegl: "O věrném přátelství" bývalých
přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění.
Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky i Jak
si nakouřil pan Vorel pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti
vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na
život a na smrt. Večerní šplechty: Veselné, humorné
studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové
ulici. Doktor Kazisvět: mistrně psaný příběh o úděsných
lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře
Heriberta, když zachrání radu Schepelera před pochováním zaživa!
Dědici, čekatelé povýšení se bouří, jásá jen domácí přítel
Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. Hastrman: Citlivé
zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným
pokladem. U tří lilií: Jedna z vrcholnýćh sevřených próz
o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se "zlotřilou
duší", která si odběhne z tancovačky a po chvíli se
vrací s ledabylým vysvětlením: "Stalo se něco doma?"
- "Matka právě zemřela." Svatováclavská mše a Jak
to přišlo, že 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne,
Rakousko nebylo rozbořeno - dvě líbezné humorné vzpomínky
na klukovské představy a sny. Figurky: V rozmarném tónu líčené
"slasti" studenta Krumlovského, který hledá klid - v
činžovním domě. U záletné bytné,veselého malíře a škodolibého
pisatele anonymů...
Alois Jirásek: PSOHLAVCI
"Psohlavci", chodští strážci hranic, měli řadu výsad.
Byli například svobodníky, bez robot. Za Habsburků však
hranice ztrácela smysl. A tak ač za českého povstání 1618 zůstali
Chodové při císaři a nezůčastnili se ani selské rebelie
1680, dal je císař do zástavy věrnému Lammingerovi (u Chodů
Lomikarovi). Nepodřídili se a v důvěře v císaře se dlouho
bránili nevolnictví. Spoléhali na majestáty českých králů,
které tajně uschovali u matky Jana Sladkého Koziny. Ten se
prvních sporů nezúčastnil. Nedlouho před tím se oženil, žena
Hanči si ho hleděla držet doma. Jana zamrzí, když vycítí
nedůvěru i vůči sobě. Svou reputaci si upevní, když varován
horkokrevným Matějem Přibkem se spolu s ním a dudákem
Jiskrou postaví panským pacholkům a je i poraněn při obraně
lípy. Jsou za to kyrysníky jati a odvlečeni na trhanovský zámek.
Lomikarovi slídiči objeví zatím pergameny, které zámecký pán
před odbojníky zničí. Dva nejdůležitější však Kozinova
matka ukryla a s nimi se do Vídně za císařem vydává
delegace, v níž je i Kozina. Advokát Straus jim zjedná přístup
ke dvoru a jsou císařem v září 1692 celkem blahovolně přijati,
což je povzbuzuje k odporu. Lomikar ale využívá svého vlivu,
úplatků a stížností na drobné prohřešky. O masopustě
utopí například Chodové panský karabáč. Žalobami Lomikar
docílí, že je Chodům z Vídně i z Prahy uloženo mlčení a
povinnost robotní. Lomikar chce oznámit rozsudek jen delegaco v
kanceláři, ale Chodové schromážděni před zámkem trvají
na veřejném čtení. A proti ortelu vystoupí Kozina : "
Tuto není pravda ! Tuto nemůže být ! " - Novou chodskou
petici postoupila Vídeň Praze a mluvčí Chodů zde jsou uvězněni.
Doma zatím vypuká povstání vojensky potlačené. Drženi v kládách,
o hladu, někteří zástupci Chodů se pokoří. Hrubý a Kozina
ne. Trest zněl na rok žaláře, ale Lomikar si vynutil pro
Kozinu trest oběšením. Hrubý zatím útrapami zemřel. Veřejná
poprava konána 28.IX.1695 v Plzni. Dne 2.XI.1696 ranila Lomikara
při snídani mrtvice. Chodové to chápali jako boží trest.
Podle vzniklé pověsti zve i v románu Kozina Lomikara do roka a
do dne na boží soud.
Julius Fučík:
REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE
Světově proslulá kniha přeložená do 80 jazyků. Fučík ji
napsal tajně během několika měsíců ve vězení gestapa na
pankráci na jaře v roce 1943. Rukopis dokonale promyšleného
textu na desítkách lístků s minimem škrtů tajně z vězení
pronesl dozorce Kolínský. Reportáž je členěna do osmi
kapitol. Předznamenáví ji krátký výstižný popis tzv.
biografu - čekárni, kterou museli projít všichni vězni předvedení
k výslechu. Krátke, sevřené, dramatičností nabité kapitoli
popisují Fučíkovo zatčení (I - Čtyřiadvacet hodin), průběh
dne ve vězení (II - Umírání), atmosféru života cely (III -
Cela 267), momentky z výslechů i útržky z pochodů na vězeňském
dvoře (IV - Čtyřstovka). Velkou pozornost věnuje autor
charakteristikám spoluvězňů, dozorců i vyšovatřelů (V,VII
- Postavy a figurky ). S maximální úsporností, s citem pro
ozvláštňující detail črtá především portréty přátel
(Jelínkovi, Vysušilovi, Lída, táta Skořepa, "Kolín"
). Jako figurky označuje postavy dozorců a vyšovatřelů. Vyhmátne
jejich charakteristický rys a směřuje k jednoznačnému
hodnocení ( např. komisař Bohm, vzšetřovatel Zander, dozorce,
"To" - Withan ). Zřetelnost aoutorova uměleckého záměru
vyplývá z konfrotačního řazení jednotlivých pasáží ( od
napětí k prodlevě, od dramatismu výslechu k úsměvné vzpomínce
či odlehčující epizodě, od strohé přímé charakteristiky
k vyprávějícímu tónu ). Autentičnost a dokumentárnost
reportáže umocňuje její stránku filozofickou, hluboký
humanismus a optimismus, který knihou prostupuje a činí z ní
dílo mimořádné společenské hodnoty. Zkoumání historických
okolností vzniku Reportáže psané na oprátce i rukopisného
originálu nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost
textu a vyvrátilo smyšlenky, které se kolem knihy v minulývh
letech nakupily.
Nikolaj Vasiljevič
Gogol: REVIZOR
Petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí
se svým sluhou do malého městačka v jakési gubernii. Zde žije
14 dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský
hejtman dostane dopis od přítele z Petrohradu, že městečko
navštíví nebo už navštívil revizor. Svśm chováním se náš
účetní, kterého hrál vynikající V. Burian, dostává do
povědomí městečka, které je prolezlé korupcí a různými
jinými neřestmi. Obyvatelé se snaží udělat hotové divy.
Nejdříve opraví snadno zahlédnutelné a do oka bijící
nedostatky a nato provádějí hlavního hrdinu všemi trhy,
institucemi a nakonec ho ubytují v domě hejtmana. Protože je
na mizině, rád přijímá úplatky, které mu vysoce postavené
osoby nabízejí. Vyjde najevo, že městečko není takové, jaké
se zdá, ale i to, že Ivan Alexandrovič není revizor. Ten však
na poslední chvíli uniká a do rozčarovaného městečka přijíždí
pravý revizor.
Daniel Defoe: ROBINSON
CRUSOE (Život a zvláštní dobrodružství Robinsona
Crusoe, námořníka z Yorku)
Fiktivní autobiografie, světově proslulý román přdstavitele
měšťanské kultury zlatého věku anglického klasicismu. V 1.
osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá
pustý ostrov. Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer)
prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství
řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v
Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky. Při plavbě
do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson, který se jediný
zachránil na pustém ostrově, začíná vlastníma rukama s
minimem prostředků zajišťovat svou existenci. Postupně se
rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově
vyvrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního
úsilí stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného
divocha Pátka). Do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na
anglickém korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru.
Po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětovné návštěvě
ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu
civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půdy.
Českou verzi tohoto díla převyprávěl Josef Věromír Pleva,
který upravil některé části knihy. Například dobu pobytu o
samotě zkrátil na deset let, protože při delší době by
podle nových poznatků, které Defoe neměl, došlo k zešílení
nebo ke zdivočení Robinsona. Rovněž při návratu se shledává
s matkou, o které Pleva předpokládal, že byla poměrně mladá
a mohla se dožít návratu syna. O Robinsonově obchodu s otroky
Plea nemluví a nepíše, protože podle jeho překladu byl
Robinson Velice civilizovaným a humánním moderním člověkem,
který neuznával otroctví a věřil v rovnost mezi lidmi.
Alois Mrštík: ROK
NA VSI
Románová kronika moravské dědiny o devíti dílech. Její děj
je stejně pestrý jako národopisné prostředí Habrůvky na
hranicích Hané a Slovácka. Měsíc za měsícem od října do
září, ba den za dnem sleduje Alois Mrštík osudy mnoha desítek
rázovitých figur a figurek, z nichž některé jsou pojítky na
epizody bohaté dějové linie. Živý kolorit tvoří kroje,
tance, písně, obyčeje, slavnosti, zábavy i svátky, končící
obvykle vydatným popíjením, nejednou s nedobrými důsledky.
Mistrně odposlouchaný je zde nářeční dialog. " To už
je k hrůzi - to je k hrůzi!" lamentuje starosta Filípek,
když s písařem, radními a panem "hučitelem" šest
dní a nocí připravují volební seznamy za vydatného zavlažování,
a ještě lidi podají "rekuř". "To huž jináč
nevypadá - než habe člověk na tě Habrovkó zplakal jako Ježíš
nad tém Jeruzalémem." A na vivě nejvíc vínečko. Však
už i panu faráři zpívali chlapci před farou, že se miluje s
kuchařkou. Jako barvitá mozaika tu smutná, tu nezbedná či
ironická střídají se historky, o nichž ví celá ves. Však
sám Filípek vzal starostenství, že chtěl svého povedeného
syna Antoše vyvléci z vojny. Kovář "Pštros" dělá
za čtyři, ale pije za osm a pak s ním není k vydržení. Radní
Jakub přijde domů tak podroušený, že ho žena ztluče. Honza
Hlůžkůj je nejen z rodiny pijanské, ale též zlodějské a
do lesa chodí jak do svého. Nařezává stromy, ať je dost souší.
A pytlačí se a dělají dluhy, "hotová Sodoma". Však
se na rekrutské veselici Francek Fókals chlapci docela vsadil,
že zatímco si krejčík Studýnka, dobrák, že by duši rozdal,
hledí sklenice, vleze potmě v zastoupení do postele k jeho vyčouhlé
ženě! Studýnka se nemstí : "Ne - to néni haňba moje -
hani mojej ženy ... Hale Habrůvka hať se stydí, že má takový
syny. Hať si je potrestá sám Pán Bůh." "Hvězdou,
kolem které se otáčel celý habrůvský svět, byl rychtář
Cyrill." Z ničeho se zmůže na výnosný obchod i s
hospodou, ale nakonec podlehne svodům a nástrahám vdané
vesnické "Messaliny" Vrbčeny, která ho vysaje a přivede
na buben. Cyrill rozbije rodinu, zničí děti a po požáru ve
vsi si nakonec sám strčí hlavu do oprátky. Obrazy zpustlosti,
mravní uvolněnosti, v níž autor, milující svůj kraj, vidí
vliv města, střídají výjevy veselé, humorné, líčení práce
na polích od podzimu do nové sklizně, obrazy přírodních
proměn i folklór "mezi Slovany nejryzejší". Každá
kapitola je datována po křesťansku : "Na den sv.Václava.,
Svatý Václave, vévodo české země - Té písně v duši
moravského lidu jako by ani nebylo. Zná ji pouze z doslechu a
skoro ani to ne." Jde o klasické dílo kritického a
dokumentárního realismu, jehož potřebě důkladnosti vyhovuje
forma kroniky, dosud dobře čtivé.
Paul Verlaine: ROMANCE
BEZE SLOV
Sbírka francouzského básníka znamenající zásadní obrat k
novým básnickým prostředkům subjektivní lyriky. Romance
beze slov zahrnují přes 20 básní rozdělených do čtyř oddílů.
V I. oddílu Zapomenuté drobné árie je využíváno tvaru písně
a popěvku k vyjádření intimních citů (Pláče to v srdci mém).
V II. oddílu Belgické krajiny přetváří dojmy z cest do
elipticky budovaných obrazů (Charleroi), charakterizujících
vztah básnický subjekt - objekt i okamžité citové rozpoložení
subjektu. III. oddíl Birds in the Night je lyrickým monologem
odrážejícím složitou situaci autorova intimního života. IV.
oddíl Akvarely a anglickými názvy básní (Green, Beams) je
poznamenán atmosférou anglického pobytu a tvarově se blíží
II. oddílu. Některé básně jsou uvedeny moty ( Cyrano de
Bergerac, Victor Hugo, Arthur Rimbaud a jiné) a datovány. Každá
báseň představuje rytmicky i stroficky odlišný celek (dvojverší,
trojverší, čtyřverší, pětiverší, šestiverší - počet
slabik kolísá v rozmezí čtyři až dvanáct).
František
Hrubín: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU
Vrcholné básnické dílo Fr. Hrubína má oři své lyričnosti
výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování.
Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překrošil
padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala
vzpomínka na první citové vzplanutí, která s léty rostla do
romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k "
noci všech nocí ", kdy poprvé nesl jako chlapec " břímě
lásky a smrti ", z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh
nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně
datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blízkání
vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí.
Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byladěvčátken
z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset
dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém
kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně
starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly.
O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče
nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem
Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé,
neumělé políbení, chce se mu zpívat : " Jsem k zbláznění
živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně
tepají. " Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky,
líčící na mládence. Těch dvacet let, "těch dvacet
zlatoploutvých ryb", má i svůj protipól, trpělivě se
vnuk stárá o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále
blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka,
jehož už nepoznává : " Pane Sýkoro ... Pane Berko, doveďte
mě domů. " V jediné noci se v srdci tak mladém setkává
tíha lásky a smrti. ("Až před skokem stařec na chvilku
procitá : " To jsi ty, Františku ?! ") Po třech
necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci.
Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě schořet v
janovcích : " Což kdybysme se vzali ? - " Proč by ne
! " - A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda
zelená, " jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila.
" Ale zažárlí i František, když Terina přijde s
Viktorovou čepicí. " Do smrti neuvidím udivenější oči.
- Už nikdy nepřijdeš ... " A uplyne rok : " Poletím
k Lešanům ... Poběžím rovnou na náves."- Tam ho omráčí
nevyžádané Viktorovo sdělená : " Není s námi ! "
" Kdo ? " zeptám se, jakobych nerozuměl. " Umřela
na záškrt. V zimě." ... Až po dlouhých letech se s
Viktorem setkali : " Ty mě neznáš ? " " Ne."
" Já jsem Viktor." Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme
na spící náměstí. " Jeďme tam !" Kdysy dva sokové
- navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už
dvakrát vykopaný hrob. Zde - v tichu hluboké noci - "konec
žalostné romance " odtroubé naposled píseň Viktorovy
"flíghorny".
William Shakespeare:
ROMEO A JULIE (drama)
Hl. postavy: Romeo, Julie
Vedl. postavy: kněz Vavřinec, Tybatt, rodiny Monteků a Kapuletů
V severoitalském městě Veroně žily dva znepřátelené rody,
rod Monteků a rod Kapuletů. Romeo, který pocházel z rodu
Monteků se se svými přáteli dostal na ples Kapuletů, kde se
zamiloval do Kapuletovi dcery Julie. Julie jeho lásku opětuje a
oba přemluví kněze Vavřince, aby je tajně oddal. Druhý den
dochází k pouliční šarvátce, při které Tybatt zabije
Romeova přítele Mercuria. Při dalším setkání vyprovokuje
Tybatt Romea k boji. Ten ho však zabíjí a je vyhoštěn z
Verony. Rodiče Julie chtějí, aby se provdala za mladého šlechtice
Parise. Julie však zůstává věrná Romeovi a proto se
uchyluje k Vavřincovi a žádá ho o pomoc. Vavřinec jí proto
dává tekutinu, po jejímž vypití vypadá dva dny jako mrtvá.
V den svatby s Parisem Julie vypije tekutina a je pohřbena v
hrobce Kapuletů. Vavřinec posílá k Romeovi zprávu, ale posel
není vypuštěn z města. Než Vavřinec sehnal nového posla,
dostal se k Romeovi sluha Baltazar, který neví nic o tajném plánu
a řekne Romeovi, že Julie je mrtvá. Romeo odjíždí k hrobce
Kapuletů. Tam se setká s Parisem, kde ho potyčce zabíjí. Když
Romeo vejde do hrobky a vidí mrtvou Julii, zatouží zemřít po
jejím boku a vypije prudký jed. V té chvíli se probouzí
Julie. Když vidí mrtvého Romea, probodne se dýkou. Nad mrtvými
si podali ruce představitelé rodiny Monteků a rodiny Kapuletů.
To znamená mír mezi oběma rody.
Jan Otčenášek:
ROMEO, JULIE a TMA
Hl. postavy: Pavel a Ester
Román Jana Otčenáška je z období druhé světové války.
Hlavní postavou je maturant Pavel. Bydlí u svých rodičů a má
vlastní pokojík, kde studuje, ale také sní a přemýšlí o
životě na vzdálených hvězdách. Jednoho dne si sem přivedl
židovskou dívku Ester, kterou našel plačící v parku na lavičce.
Ukryje ji před zraky celého světa, třebaže ví, že je za to
trest smrti. Prožije s ní mnoho krásných a citově plných
chvil, ale neustále jej pronásleduje myšlenka na smrt své
milované dívky. Svůj osud nese velkou dobu sám, teprve od
tovaryše se Pavlův otec dozví, koho má Pavel v pokojíku. Přesto
mu poskytne pomoc, i když ji před matkou zastírá. Maminka má
spoustu starostí, a není třeba jí přidělává další.
Dohodnou se, že se Ester přestěhuje k Pavlově tetičce na
venkov, kde nebude tolik na očích. Pavel to oznámí Ester, ale
hned další den je dům obklíčen příslušníky SS. Rejsek,
jeden z obyvatelů domu cosi prohodil na Gestapu, a tak má být
provedena domovní prohlídka. Ester, připravená k odjezdu na
venkov zpanikaří a uteče z bytu, aby ji tam nenašli a nepozabíjeli
celou rodinu, která jí tolik pomohla. Její útěk je nepromyšlený
a Ester vběhne přímo pod hlavně pušek Gestapa.
Jan Kollár: SLÁVY
DCERA
151 a později až 645 sonetů sbírky má záměrně nárošné
rýmové schéma : v každém 4 + 4 stejné rýmy ! Předzpěv
tvoří časoměrná dvoujverší. Kollár chce českou poezii
povznést k umění antiky a renesance ( elegické distichon,
mytologické motivy, mistrovství znělky, inspirace Božskou
komedií - nebe, peklo, průvodci básníkovi ... ) Předzpěv :
Okolí Jeny, dříve slovanské, je nyní poněmčeno. Jen "
les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské / nechtěli
". To závislá Germánie " zhanobila v jednom národu
lidstvo celé ", neboť " sám svobody kdo hoden,
svobodu zná vážiti každou ". Nová budoucnost vzejde jen
" z ruky pilné ", ne z nářků. Snad pomůže prichýlení
k velikému dubisku, které vzdoruje zhoubným časům ( Ruskou ).
Děj pěti zpěvů : Na křivdu žaluje bohyně Sláva radě
slovanských bohů, bůh lásky Mílek ztvoří z kvetoucí lípy
spanilou Mínu. Tak nazýval básník svou životní lásku a
první milostné znělky patřily jí. Kollár povýšil svou zbožňovanou
na symbol slovanské budoucnosti. A žádá : " Nechce zlata,
nápoje a jídla ... Slávo, matko milá / dej mi křídla !
" Může pak navštívit místa Slovanstvu svatá a památná
od Sály k Labi i za Dunaj ( odtud názvy zpěvů ). Provázen Mílkem
putuje sídly Polabských Slovanů, soudí jejich vraha Gera, zhlédne
Svantovítův chrám v Arkoně, stane u hrobu komenského, na
Řípu, Vyšehradu, výtězných bojištích i na Bílé hoře. Z
našich velikánů se setkáme s hrdiny Rukopisů, s Libuší, s
významnými Přemyslovci i s Karlem IV ., s mistrem Janem i s Žižkou.
Verš pozdraví i "tichého génia Mladoně"(J.
Jungmann) nebo Prokopa Diviše. A také významné bohatýry
Polska, Ruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, ... Rád zavítá i
domů, do Bratislavy, do míst své mladosti. V 2. vydání přibyl
4. a 5. zpěv : Lethe a Acheron. Za řeky smrti a zapomnění sám
básník nemůže. Ale dík listům božské Míny nahlédne do
slovanského nebe, kde " ples, radost, rozkoš věkuje".
Zde vzpomene velkých osobností slovanských, ale i těch, kteří
nám prospěli. Německý filozof Herder, ale také náš Dalimil,
" co myl Němce louhem ". V pekle se sejdeme s
odrodilci, škůdci a zrádci (Milota z Děčic, ale i jezuité pálící
knihy, ba Napoleon za přepadení Ruska ). Nejsilnější jsou
verše volající po činech a po sjednocení nesvorných Slávů.
Pak za sto let o nás zví svět v politice, kultuře i vědě. Přineseme
světu poselství lidskosti.
Josef Kajetán
Tyl: STRAKONICKÝ DUDÁK
Odpolední listopadovou premiéru ve Stavovské divadle uvítaly
publikum i kritika pochvalně. I kritický K. Havlíček pochválil
v Pražských novinách, že Tyl zaujal celé hlediště a "
nikdo neopustil divadlo nespokojen ". Lidé milují pohádky,
ale tato hra mířila do života. Švanda má rád Dorotku, i ona
miluje jeho, ale otec Trnka lásce nepřeje, dudák, který
" nemá krajíc chleba jistého ", mu není vhod. Světák
Šavlička," voják na dovolené ", prozradí, že ve
světě " teď se vydělávají muzikou zlořečené peníze
"! A tak náš muzikant odchází za štěstím. Na kraji
lesa jej přemůže sen, to jeho matka, víla Rosava, touží,
aby družky poznaly jejího syna, a protože " kdo pod
korunou právem sedí, rád si prosem lidu svého hledí ",
dostanou Švandovy dudy kouzelnou moc. - Švanda má úspěchy až
"v neznámých zemích", že má i rozveselit princeznu
Zuliku. To už se do jeho přízně vlísal jako sekretář Vocílka,
příčinlivý jen pro sebe. Úspěch Švandu div nezkazí. Když
se osm neděl nevrací, vydá se ho milá se starým Kalafunou
hledat. Její kroky vede Rosava. Zastihnou Švandu bez peněz :
" To jest - peněz jsem vydělal dost, ale to se ti sesype všude
podivných lidí, ten chce to, ten chce ono - pak jsem musel dávat
traktace - a pak mi peníze vylítaly. " - Švanda hraje u
dvora před Zulikou a " její srdce takovou rozkoší naplní
", že dostane " rozkošný nápad. Vem si mě za ženu
! " Král nemůže dceři nic odmítnou, i Vocílka se přičiňuje,
div že Švanda nekončí ve zlaté klícce. Statečná Dorotka
za s Kalafunou proniká až na hrad, ale on se jich nezastane,
když je stráž odvádí. Zasáhne Zuličin ženich Alamir a Švanda
končí ve vězení. Ještě že " láska odolá i moci
pekla ", synovi se zjeví matka Rosava, pomůže mu ven, i
když se sama stává divoženkou. V jedné z nejpůsobivějších
scén se domů vrací dobrák Kalafuna. Žena Kordula o něm
nechce slyšet. Až když zacinká pytlíčkem tolárků. Tulák
se dojatě výtá nejenom se čtyřmi dětmi, ale s celým svým
starým, dobrým domovem. - Hůř pochodí Švanda. " Co
chceš ode mne, " slyší Dorotku. " Ty by ses byl na
to chladně díval, kdybych byla v tu chvíli umřela ! "
Marně udobřuje, vysvětluje, a tak promluví furiant : "
Teprve budu hejřit ... " Až nešťastná Rosava oblomí ušlechtilou,
ale hrdou dívku. Vžďyť Švandovi hrozí nebezpečí : O půlnoci,
na popravišti, kde bude hrát " hodům divých žen "
... Do Ďábelského reje - " Ve jménu Páně ! " zasáhne
Dorotka a vyvleče dudáka z kola duchů. A zatímco Vocílka
krade dudy, co už ztratily čarovnou moc, obejmou se Švanda s
Dorotkou a s matkou, jejichž veliká láska dojme i královnu víl
Lesanu, která z Rosavy snímá prokletí. Tyl dal hře vtipné,
jadrné dialogy i vznešené verše promlouvajících víl, děj
zpestřují kuplety s aktuálními postřehy a narážkami. Tak
vzdává hold lásce, domovu, českému muzikanství, etice lidového
myšlení. A dává podněty době, o níž platilo : " Železnice,
parostroje, krámy, domy, fabriki, to teď rostlo jako z vody
podle nové praktiky ".
Jules Verne: TAJUPLNÝ
OSTROV
Fantastický román francouzského spisovatele, závěrečná
část volné trilogie. Tajuplný ostrov se skládá ze 3 dílů:
I. Vzdušní trosečníci, II. Opuštěný a III. Tajemství
ostrova. Za války severu proti jihu uprchne ve větrné smršti
z jižanského zajetí skupina pěti američanů. Jejich balón
je zahnán nad moře, ztroskotá a uprchlíci se zachrání na
pustém ostrově v Tichém oceánu (I, 1-2). Po zajištění holého
života (I, 3-8) využijí trosečníci všech svých vědeckých
a technických znalostí a přírodních podmínek Lincolnova
ostrova k vybudování utopické kolonie, jež polidští lidoopa
Jupa a učiní znovu člověkem trestance Ayrtona, nalezeného na
ostrově Tábor (Maria Theresa) (I, 9 - II, 19). Společně ubrání
ostrov před útokem pirátů (II, 20 - III, 13), ale ani umírající
kapitán Nemo, který jim v kritických chvílích tajně pomáhal
nemůže odvrátit sopečnou katastrofu, jež ostrov zničí (III,
15-19). Před smrtí hladem a žízní na jeho posledním
skalisku je zachrání jachta Duncan, přijíždějící pro
Ayrtona. Po návratu do Ameriky společně založí ve státě
Iowa utopickou kolonii a nazvou ji Lincolnův ostrov (III, 20).
Josef Škvorecký:
TANKOVÝ PRAPOR
"Tak vám přečtu, co nám přišlo seshora z divize,"
řekl nadporučík a dal se do čtení z cyklostylovaného papíru:
"Útvarové skupiny a jejich kultpropové zajistí plnění
závazku uzavřeného k prvnímu máji 1951 ke dnu Armády v plnění
FO a PPOV konáním zkoušek FO. Zkoušky FO proběhnou u všech
útvarů současně v týdnu od 9. do 16. září." Na tomto
místě se nadporučík odmlčel a zvedl významně zrak k rotnému,
neboť týden, kdy se měly zkoušky konat, právě probíhal.
Potom pokračoval: "Útvarové skupiny ČSM a kultpropové
ve spolupráci s organizacemi strany, agitátory a politickými
pracovníky zajistí . . .", jenže to už ho rotný
neposlouchal, neboť potají sledoval mnohem zajímavější text
pomalu vznikajícího kádrového posudku na Četaře Pavézu
Antonína, nar. 21. 5. 1931 v Unhošti, na němž pilně a soustředěně
pracoval poručík Hospoda. Četl: Doudpuh Paceza je tžídního
bůvodu, coliticky, orůmwrně vyspělá. J uvědpělí, odddán
lidicě-demogratiskému žřízení. Je beselé pivahy a v
klektivu je oplíben. Scoje vojemské a sbazacké povunosti plní
dobže. Je poněkut prutčí pobahy. Je derzy, odmliuvavý, ač
není důstoj - tady to zatím končilo, ale protože nadporučík
pořád ještě s náboženskou důležitostí citoval svůj
dopis, mohl rotný dál nerušeně sledovat kladívka psacího
stroje, váhavě uváděné v pohyb Hospodovými prsty. "n"
otisklo se na papíře, potom rychle za sebou "iko" a
po chvilce "m". Takto popisuje Josef Škvorecký pobyt
Dannyho Smiřického ve dvouletém vojenském životě, během něhož
dopodrobna poznal, co je to zelená blbost a úřední mašinérie.
Jiří Wolker: TĚŽKÁ
HODINA
Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v
bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž "alespoň
skutečnou hospodu u silnice / pro ušlé poutníky a pro
poutnice". Ač obě sbírky nedělí ani rok a půl, je
atmosféra nové knihy od základu odlišná. Mizí hravá básnivost
i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl,
je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání : " ...
svět musí být spravedlivý " (Kázání na hoře). Vysvětlení
naznačí závěr běsně Jaro : "Na rohu ulice, / na ostří
štěstí a běd / poznal jsem nejhlubší znamení tvá, / ó,
jaro roku / 1922. " To ostří je v novém pohledu na společnost.
V básni Tvář za sklem tenká hranice skla oddělí výrostka z
ulici, kde je "bída a sníh", od světa lhostejného přepychu,
kresleného v ironické karikatuře : " ... důstojní páni
a vznešené dámy / ústa si probodli úsměvy, kravaty
drahokamy / a v teple, hudbě a plyši / noviny na oči posadily
si, / aby přes tyto brejla z papíru viděli, / že svět je
veselý, / proteže sami jsou veselí / v kavírně Bellevue.
" Wolkrův účastný vztah se z člověka zužuje na proletáře,
společenské vyděděnce. Jde o dílo "proletářského umění",
promýšleného básníkem i teoreticky. Kolem ještě doznívá
dědictví vojny, je hlad a drahota, sociální a politické
nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň
Fotografie). V básni Mirogoj se mrtvý z válečného hřbitova
táží : " Pověz mi, živý, proč jsem umíral ? "
Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně, jak
víme z jeho korespondence. Revoluční poezie myslí na prostého
čtenáře. Pro něho se nová sbírka překvapivě vrací k
epice. Děj je potavějším nositelem myšlenky. Jde o tři známé
sociální balady (další zůstaly v pozůstalosti). Balada o
nenarozeném dítěti skličuje příběhem chudých milenců,
jejichž "dítě se nesmí narodit". V jejím doznění
aspoň náznak naděje : " nenarodí se ? " - Nejúdernější
je Balada o snu, která je vyznáním nové revoluční víry.
" Tady jsou sytí, tady hladoví ... " Je-li svět
"do půle rozťatý, umírá". Čím tedy ho léčit ?
Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou. Jdou je smést
v zástupu s druhými proletáři. "Nemají dobré srdce jen,
ale též dobré pěsti." Wolker při tom zůstává
humanistou. Plyne to z důrazné pointy : " Ruce jsou zbraně
- srdce štěstí ! " Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy
zraňované a zrazované, často i otázce smrti (Pohřeb, Muž,
Mirogoj). Ustupuje od křesťanského pojetí : " Neslaď řeč,
kněže, blaženou duší ... " (Pohřeb). A Balada o očích
topičových shrňuje emotivně a útěšně : " Dělník je
smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá,/ žárovka zpívá
: / Ženo má - ženo má, / neplač ! " - Spolu s básněmi
inspirovanými léčebným pobytem u Jadranu uzavírá sbírku báseň
Moře. Mezi dělníky a námořníky v přístavní krčmě si běsník
upevňuje poznání, že "svět jsou jen ti, kteří jej živí,
by z něho živi byli".
Josef
Svatopluk Machar: TRISTIUM VINDOBONA
Tento ovidiovský žalozpěv vytvořil Machar ve Vídni, v "dobrovolném
vyhnanství ", kde působil do I.světové války. Kompozice
sbírky je promyšlená, básníkův jazyk je věcný, střízlivý,
realistický, často až blízký próze. Jen místy se vyhne rétorskému
ladění, jak je to dáno posledním knihy. Básník tuší, že
přichází doba osudových zkoušek národa. A zatím představitelé
obou našich politických táborů znají namísto činů jen
"blýskavé fráze, hesla, slova, slova ". Machar
ironizuje lpění našich politiků na starých pergamenech,
historických právech Koruny české, místo aby vyzvedli naše
přirozené jádro na sebeurčení. Šidítkem jsou mu báchorky
o zlaté minulosti a světlé budoucnosti. Laciný optimismus jen
uspává potřebu ustavičného usilování a boje. Básníkův
posměch stíhá " drobečkovou českou politiku ",
jalové pletichaření poslanců před poloprázdnými lavicemi
říšské rady. Místo slovanské myšlenky kdysi tak romantické
se už jen kramaří, hodí-li se to, prodá " bratr bratra
". S respektem i nostalgií se dílo vrací i k odkazu Velké
revoluce francouzské. Machra děsí Evropa, jež "
postavila k ochraně míru, pro štěstí národů - les bajonetů
". Hledí " s děsem " vstříc blížící se
" bouři divé a hrozné ". V epilogu vybízí k soustředění
sil pro lásku k otčině, po které se mu stýská.
Václav Havel: ZAHRADNÍ
SLAVNOST
Hra Zahradní slavnost z roku 1963 zahájila etapu českého
absurdního divadla. Autor poučen na dílech světového absurdního
dramatu ( Ionesco, Beckett ) vyjádřil velmi otevřeně společenské
klima v Československu na počátku šedesátých let. Jednoduchý
děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních
vrstev, jedož zásadami je : do ničeho se neplést, nevyjádřit
přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat
nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosi - manželé Oldřich
a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito
typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře
do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v
postavách zdánlivě o něčem rozhodujících ( pracovník
Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný
muž " v pozadí " Kalabis ). Když je Hugo Pludek poslán
svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu
hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na
život. Strach o své postavení, znemořňují normální myšlení,
i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty
vlastní identity a obludná podřízenost fungování
byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr -
hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za
získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné
znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče
nepoznávají. Autor volí pro vyjádření absurdity života
specifické výrazové prostředky. Jedná se zejména o vršení
a opakování nic neříkajících frází, vycházejících z
dobového funkcionářského slovníku, používá výroky a
slogany z tadičního kulturního povědomí v ironickém vyznění,
některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se
nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí, se stávají
bezobsažnými, neboť nikdo je nechce naplnit skutkem. Hra, která
kriticky odhalovala prohlubující se morální úpadek československé
společnosti v šedesátých letech, má ve své typizaci nadčasovou
platnost, neboť odkrývá absurdotu každého života, který se
zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci.
Karel Václav
Rais: ZAPADLÍ VLASTENCI
K.V. Rais věnoval tento "pohorský obraz" památce učitelů
a kněží, buditelů národních. O oblibě románu svědčí přes
třicet jeho vydání. Za své pedagogické praxe na vysočině
autor poznal, co pro zapadlou vesničku znamená obětavá činnost
vlastenecké inteligence. Pro případ začínajícím učitelům
i kněžím se vrátil k podnětnému národnímu obrození čtyřicátých
let minulého století. hlavním pramenem mu byly jedinečné zápisky
Věnceslava Metelky, doporučitele krkonošských Pasekách nad
Jizerou (Pozdětín) u Vysokého nad Jizerou (Větrov), kam
situoval své dílo. Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského
pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho
po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně.(Zde
studoval i Rais.) Přijat je však srdečně od sousedů i učitele
Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře
Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která
" preceptora " překvapuje i získává. Jsou pilnými
čtenárí, mají spojení s Prahou - české knihy, časopisy -
pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku.
Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje
se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův
plat je hubený - a podučitel není placen vůbec, učí za
stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu,
kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská
ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této
činnosti se pozná a sblíží Karel s farsou Albínkou, farářovou
neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna.
Ta nakonec aspoň ostouzí, Albínčinu otci, který o dcerině lásce
neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský,
že se pan ženich "vyspal v kopřivách" ... Pohoršený
otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si
psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má
krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra,
nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně
Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův
nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když
zjistí, že jde o syna (Karel má jméno po matce). Výtečně
dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti
na faře moc chutná ... A tak později za mladého preceptora
ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci
se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem
i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů - a
Karel se vidí s Albínkou. otec pak ustoupí, když se Čermák
stane kantorem v Milově.
Francois de Montcorbier (
Villon ): ZÁVĚŤ
Nejvýznamnější dílo francouzské středověké poezie
Závěť obsahuje 2023 verše. Sestává z 185 pro francouzskou
středověkou poezii běžných osmislabičných oktávů (huitain),
skloubených bohatými rýmy, rozloženými podle schématu a b a
b b c c b (počítáme k nim i 10 oktávů Nářku krásné zbrojířky
a 3 oktávy Dorbé rady ztracencům). Do tohoto rámce je
nepravidelně umístěno 15 balad (např. Balada o paních dávných
časů, Naučení krásné zbrojířky bludičkám, Balada o
tlusté Margot), Dvojitá balada o lásce, 2 rondeau a Epitaf.
Formálně je tento autorský soubor, topograficky vázaný na Paříž
hospod i paláců, sjednocen žánrem závěti; balady aj. jsou
často pojaty jako věcné odkazy jednotlivým osobám. I po stránce
tematické a stylové setrvává Závěť v rámci dobové literární
tradice. V tomto ohledu neobsahuje nic jiného než všechny běžné
tematické i stylové rejstříky a šablony poezie pozdního středověku
od dvorské, případně náboženské písně (chanson courtoise,
chanson pieuse) až k bláznivé písní (sotte chanson).
William
Shakespeare: ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY (The Taming of
the Shrew)
Raná, snad první komedie tohoto známého anglického dramatika;
zdařilá, dramaticky a divácky efektní syntéza různých žánrů,
slovesných a divadelních tradic, nastolujících tematiku
vztahu zdání a skutečnosti, iluze a reality. Zkrocení zlé ženy
je uvedeno Předehrou o 2 scénách, v níž vznešený lord
najde na polní cestě spícího opilce, kotláře Christophera
Vykuka (Sly) a pro kratochvíli svou i svého služebnictva jej
nechá odnést do paláce, převleče do krásných šatů, přivede
mu manželku (přestrojené páže) a namluví mu, že jeho
dosavadní minulost byla jen přelud šílenství, kterým trpěl,
a nyní že je mocným velmožem. Kočovní herci, kteří právě
dorazili, sehrají před Vykukem komedii o zkrocení zlé ženy,
při níž kotlář ráčí pospávat a nedívat se" a přeje
si, aby už bylo po tom": O ruku dcery padovského velmože
Baptisty, krásné Blanky, která je vzorem všech ctností,
soupeří několik nápadníků: Padované Gremio a Hortensio i
právě přibylí mladík Lucenzio, syn mocného pisánského měšťana
Vincenzia, jenž ho poslal studovat na Padovskou universitu,
Baptista však nechce vdát Blanku dříve, nežli provdá svou
prvorozenou, hubatou dceru Kateřinu. S tou se rozhodne oženit
hodný, chytrý, i když trochu silácký šlechtic Petruccio,
který se po smrti svého otce toulá světem a užívá života.
V brilantní slovní půtce přemůže Kateřinin odpor a stanoví
spolu s jejím otcem datum svatby. Na okázalou slavnost přijíždí
Petruccio zmaškařen a odváží Kateřinu hned po obřadu na své
venkovské sídlo. Po mnoha útrapách cesty a ústrcích, které
snáší od svého manžela, jeho klaunovského sluhy Grumia i
nevycválané čeledi, Kateřina pochopí, že vzdor a hněv
nemají smysl. Dá za pravdu Petrucciovi ve všem (i v tom, že
svítí měsíček místo sluníčka) a společně se vracejí k
Baptistovi do Padovy. Zde mezitím Lucenzio - v převleku za učitele
filosofie, gramatiky a poezie - získal Blančinu lásku a tajně
se s ní oženil S pomocí převleků a záměn dalších postav
(svého sluhy Trania a slušného staršího pána, který se vydává
za otce) jedná Lucenzio s Baptistou o svatební smlouvě. Když
se příchodem pravého otce, Vincenzia, vyřeší vzniklý
zmatek, uzavřou tři novomanželé (Petruccio, Lucenzio a
Hortensio, který se zatím oženil s vdovou) u hostiny sázku o
to, která z manželek je nejposlušnější. Vyhrává Petruccio
a Kateřina udílí Blance a Hortensiově vdovičce lekci ze správného
chování k manželovi. Zkrocení zlé ženy je psáno prózou a
rýmovaným veršem.
Jaroslav Vrchlický:
ZLOMKY EPOPEJE
Úvodní sbírka stejnojmenného cyklu.
Motto: básník-vykladač sbírá střípky z " epopeje žalu,
krve, bídy " pro " záblesk lepší doby příští
". V Prologu touží zachytit rozbřesk dějin, antiku, ale
i podněty bible, koránu i talmudu v širších spojitostech.
" Simfonie živlů " vyjadřuje znepokojení : Země,
oheň, voda i vzduch jako my " povstaly z temna ". Jen
člověka však v nitru mučí pocit : " Nic z ničeho jdu v
nic ! " Tedy téma pro polemiku: Což neměly smysl činy
statečných, kteří za cenu života a rizik posouvali lidský
horizont ! " Převládají proto básně epickoreflexivní,
historické jádro provází zamyšlení z pohledu člověka
konce XIX. století. Celá třetina ze 45 většinou rozměrných
básní patří antice a zejména slunné éře řecké. Básník
nonorenesančního vyznání radostně roztančil svůj verš v
odrazech řeckého umění a mytologie. Hned zadní óda ke cti
boha slune Hélia, hned božské Venuše, která tvoří lidské
srdce, bez něhož není lásky ani citu pro lásku. Hold básnířce
a kněžce lásky Sapfó vzdává Vrchlický zářivou "sapfickou
slokou" napodobující časomíru, tak jako jeho dokonalé
"alkajské strofy" pozdravují zakladatelské dílo
starořeckých tragédů, které podle tradice potkala i tradická
smrt. V mistrné básni Tanečnice dá básník roztančit vábivým
nymfám, jejichž jména - jako ostatně vše z dávného Řecka
- zná do detailů, které ani zevrubné slovníky antiky
nezaznamenávají. - Ale už Řecko není jen radost a krása. Je
i ponížení otroků, je i tyran : " ... jak velcí vy jste,
jež on ve prach svalil, / jak malý od jest na svém trůnu
" (Zajatci). I zde zuří šílenství bitevní vřavy ( Co
zbylo z antické fresky ). Jas řecké vzdělanosto pošlapal císařský
Řím. V několika silných básních věnovaných impériu je
stavěn pranýř krutosti, proradnosti, nadutosti, jíž se ve sbírce
vyrovnají jen básně věnované asijskému Tamerlánovi. Úcta
patří těm, kdo se nedají zlomit násilníky : Kaligula a
Filon, Hadi v růžích, Střáž u Tamerlána, Spravedlnost, a
ovšem známá báseň Spartakus s pointou, která je pojítkem díla
: Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě
se vztyčí ! Středověk je básníkovi dobou moci církve, viděné
v kritickém světle. Bližší jsou Vrchlickému lidoví,
blouzniví hledači pravdy, i když jejich sebemučivý
asketismus mu je cizí ( Flagelanti, Eon z Hvězd, Abelard a
Heloisa aj. ). - Z nové doby má obdiv k boji Vlámů za svobodu,
odporná je praxe otrokářů a kolonizátorů (Civilizace, Ghazi).
- A zpěvem naděje a lásky jsou závěrečné hymnické zpěvy
věnované Čechám. Tradici svatováclavské, husitské, s
blanickou vírou, že nezvítězíme " vytaseným mečem
", ale " až silou ducha budoucna val ztečem " (
Socha Bruncvíkova ).